Časopis SLOVANSKÝ JIH

Slovanský jih číslo 03   • 2009 • ROČNÍK 9 • Brno • ČERVEN
 

OBĚTNÍ SLAVNOSTI V BULHARSKU

Barbora Machová

Kurban je specifický jev duchovní kultury, který jde napříč celou strukturou tradičních i současných lidových obyčejů v Bulharsku. Je to obětní obřad, který je součástí rodových, rodinných, výročních a pracovních obyčejů a slavností i církevních svátků.

Slovo kurban v bulharštině znamená oběť. Prvotně ve významu „obětované zvíře" (žertveno životno) a přeneseně „oběť" v abstraktním smyslu. Slovo také označuje obětní slavnost (žertvoprinošenie), obřad s hostinou, na které se společně konzumuje maso obětovaného zvířete. Dalším významem pojmu je jídlo z tohoto masa připravené.

Problematikou kurbanu se v minulosti zabývali zejména bulharští a makedonští autoři. Od dvacátých let 20. století popisoval a analyzoval obětní slavnosti a kurbany ruský slavista Afanasij M. Seliščev (1886-1942), který se věnoval také srovnání bulharského svátku služba se srbským svátkem slava. Tímto problémem se zabýval také bulharský jazykovědec a etnograf Ljubomir Miletič (1863-1937), který propagoval myšlenku přímého řecko-římského vlivu na svátky u jižních Slovanů.  Kurbanu věnovali pozornost i nestoři bulharské etnografie 19. a 20. století Dimităr Marinov a Christo Vakarelski. Okrajově se obětními slavnostmi v kontextu výročních lidových obyčejů zabýval folklorista Michail Arnaudov. Příbuzenské vztahy, rodové svátky a obyčeje, mezi nimi i kurban, zkoumala v 60. a 70. letech dvacátého století Rajna Peševová. Dnes se výzkumu obětních obřadů věnuje Asja Popovová z výzkumného centra Jazyky, civilizace a ústní tradice v Paříži. Tyto obřady zkoumá ze dvou hledisek: obětní slavnosti v kontextu příbuzenských vztahů a jako součást systému darování. Obětní slavnosti studuje v širokém euroasijském kontextu. Petko Christov z Etnografického ústavu v Sofii studuje kurban jako součást rodových slavností. Jeho pozornost je soustředěna na příbuzenské skupiny u jižních Slovanů a roli obřadu v tvorbě a udržování skupinové identity a soudržnosti v rámci příbuzenské skupiny nebo vesnice. Srovnávací výzkumy provádí zejména v hraničních oblastech na pomezí Bulharska, Srbska a Makedonie.

Kurban v muslimské tradici v Bulharsku dlouhodobě zkoumá etnolog a žurnalista Goran Blagoev. Provedl první celostní výzkum a vydal monografii o obětních slavnostech u uslimů v Bulharsku. V roce 2007 vyšel v Bělehradě sborník srovnávacích studií o kurbanu v jihovýchodní Evropě. Své příspěvky zde publikovali srbští (Biljana Sikimićová, Svetlana Ćirkovićová), rumunští (Annemarie Sorescu Marinkovićová), albánští (Gerda Dalipaj, Rigels Halili) a bulharští autoři (Petko Christov, Margarita Karamichovová, Elena Marušjaková, Veselin Popov, Račko Popov). Kurban je zde nahlížen jako projev rodinné a lokální  religiozity.

V české literatuře nalezneme zmínky o obětních slavnostech v Bulharsku u Konstantina Jirečka  a J. A. Voráčka. Jireček popisuje kurban  jako zabíjení a jedení jehňat.

Kořeny a souvislosti

Všude na Balkáně je oběť nazývána kurban. Podle Asji Popovové je kurban kulturní reálie východního Středomoří. Kořen slova kurban se spojuje se starohebrejským qorban, které se přes aramejštinu dostalo do arabštiny ve tvaru qurban. Jedná se o pozměněnou formu aramejského slovesa karaw, které znamená přináším dar, oběť (z asyrského kurbanu). Pro srovnání: v řečtině existuje slovo κορβάν - dar, v perštině qorbán - obětovat se, qorbán-i - oběť. Do dnešní bulharštiny přešlo slovo kurban z turečtiny.

Základ staroizraelského náboženství tvořila zápalná oběť. Bůh přichází a přijímá oběť. Oběti se přinášely během poutí na velké svátky Pesah, Ševuot a Sukot a od 7. století př. n. l. vždy pouze v Jeruzalémském chrámu nebo blízko něj. Tato tradice skončila po roce 70, kdy byl Velký jeruzalémský chrám zbořen. Z úcty ke zbořenému chrámu se připravuje jehně na svátek Pesah. Ve Starém zákoně symbolizuje prvotní oběť Abrahamův syn Izák. Tato oběť je zkouškou Abrahamovy lásky k Bohu. Na poslední chvíli Bůh Izáka zachrání a daruje Abrahamovi berana, kterého může obětovat místo svého syna. Starozákonní podání je živé i v islámské tradici: Ibrahim obětuje svého prvorozeného syna Izmaela. Prvky podání Abrahamovi nalezneme i v bulharském folklóru, zejména v lidových písních.

Islám je jediné monoteistické náboženství, které ve své dogmatice zachovává krvavou oběť. Přinášení oběti, na Balkáně nazývané kurban, je islámským kánonem předepsáno. Krvavá oběť je kulturní univerzálií, která je trvale přítomná v muslimské tradici v Bulharsku. V islámu existuje šest slov, která označují krvavou oběť, a jedním z nich je právě qurban. Islámský svátek Kurban Bajram (Velký svátek, Svátek oběti) je nejvýznamnější událostí v životě muslima. Věřící vykonávají pouť do Mekky, kde třetí den poutě v údolí Mina porážejí ovci nebo jiné zvíře. Zvíře se obětuje při příležitosti pouti také v jiných částech muslimského světa. Právě tento zvyk připomíná Abrahamovu (Ibrahimovu) oběť. Maso se pak rozdává chudým.

Křesťanství naopak ve svém kánonu krvavé oběti lidí a zvířat striktně odmítá. K problematice pohledu pravoslavné církve na obětní slavnosti se ještě dostanu.

Tradiční obyčej v Bulharsku

Pojem kurban označuje kromě samotného obřadu také obřadní pokrm připravený z obětovaného zvířete. Při příležitosti rodových, kalendářních, pracovních a rodinných obyčejů se tyto pokrmy připravovaly do poloviny dvacátého století  a připravují se také dnes. Situaci v době socialismu by bylo třeba prozkoumat. Literatura uvádí, že v Bulharsku, a podobně také v Makedonii, se po pádu socialistického režimu bouřlivě rozvíjela a obnovovala tradice obětních slavností - kurbanů.

Kurban zaujímal vedle obřadního pečiva (obredni chljabove) zásadní místo v obřadní hostině. Obětním zvířetem byl nejčastěji beran, ovce, jehně, tele, vůl a z drůbeže kohout a slepice. V současnosti jsou ve velkých městech oblíbená menší zvířata (kuře, jehně, ryba). Maso se upravovalo vařením, méně pečením. Jako pravidlo při přípravě obřadního pokrmu se skopové nebo hovězí vařilo ve vlastním tuku. Podle pozorování Dimitra Marinova dávali lidé naopak přednost pečení, protože během přípravy jídlo výrazněji voní a světec či duch se obětí může více potěšit. Vařit by se měla pouze velká zvířata. Obvyklým způsobem přípravy církevního kurbanu je podle mého výzkumu vaření a naopak při slavení rodinných, osobních kurbanů lidé maso pečou. Podle tradice se maso nakrájené na malé kousky vařilo ve vodě ve velkých kotlích, přidávala se pouze sůl, pepř a olej.

            Slavení kurbanu v pravoslavném prostředí  by podle tradice mělo mít tyto znaky: maso obětního zvířete (výjimečně i jiný pokrm) musí být posvěceno knězem; účastníci kurbanu  musí v den slavnosti zapálit svíci v kostele; obřadní hostina musí kromě masa obsahovat i další obřadní pokrmy, zejména zdobené pečivo, které musí být posvěcené a do něhož  se většinou zapichuje svíce, vařenou pšenici (kolivo), fazole; hostiny by se měli  účastnit nejbližší příbuzní (v dnešní době  často nejbližší přátelé); již připravená hostina se okuřuje kadidlem a poté se zapálí svíce, okuřování provádí kněz nebo nejstarší člen rodiny, případně příbuzenské skupiny; textovou složku zajišťuje kněz, případně další účastníci, kteří pronášejí modlitby a speciální vinše, zejména přání dobra a zdraví. Za své služby dostával kněz podle lidové tradice kůži, hlavu, ucho a kýtu z obětovaného zvířete, případně chléb,  levou kýtu a kůži, v závislosti na regionu.

V Bulharsku slaví kurban kromě pravoslavných Bulharů také Bulhaři muslimové - Pomaci, pravoslavní grékofonní pastevci Karakačani, pravoslavní Vlaši, Romové vyznávající křesťanství i islám, Turci a jiné náboženské a etnické menšiny, například Aliani (Kăzălbaši), což jsou Turci vyznávající šíitský islám. Turci, Pomaci a další muslimové praktikují kurban na muslimský svátek Kurban Bajram. Oblíbeným svátkem byl den svatého Jiří (Gergiovden,  u muslimů Chederlez, 6. května. U vesnického obyvatelstva Bulharska, včetně tureckého, byl tento svátek spojen se začátkem zemědělského roku a byl významným předělem pro práci chovatelů dobytka.

Kurban v rámci rodových obyčejů

V rodových obyčejích má původ vesnický kurban (selski kurban, selski săbor). Je to svátek, obřad a slavnostní hostina věnovaná křesťanskému světci nebo Bohorodičce (Panně Marii) jako patronům příbuzenské skupiny nebosousedského vesnického společenství. Regionální názvy těchto svátků jsou kurban, svetec, svetogo, služba, obrok, slava, zapis, čerkva, molitva, podkrăstpanagir. V českém prostředí se tyto slavnosti blíží hodům nebo posvícení, proto byly v české literatuře, např. u K. Jirečka, uváděny pod těmito názvy. Vesnický kurban se obyčejně slaví na svátek světce, kterému je zasvěcen místní kostel. Tento světec je zárověň patronem vesnice. 

Kurban býval také součástí oslav věnovaných mytickému ochránci rodu (víra vycházející z kultu předků), který je neviditelný a neurčité podoby. Vesnické obyvatelstv nazývalo tuto bytost  stopan, saibija (hospodář), namestnik (nástupce). Mohl mít také podobu velkého hada. Tyto svátky jsou známy jako stopanova gozba, namestnik, kurban na djadoto, kurban na namestnika a byly  rozšířeny zejména v pirinsko-rodopské oblasti a v Thrákii. Zde obětovali černou slepici nebo berana.

Z pohledu bulharské etnologie mají tyto svátky předkřesťanský původ. Podle Marinova jsou obětní slavnosti projevem lidové víry a vznikly na základě přesvědčení,  že nadpřirozené bytosti, světci či Bůh jedí a pijí. Když se proto k nim modlíme o pomoc a podporu nebo jim děkujeme za dobro, které pro nás učinily, naše modlitba bude mít větší váhu, pokud připravíme něco k jídlu a pití. Také podle A. Seliščeva je původ těchto obyčejů  předkřesťanský, na jejich formování však měla velký vliv pravoslavná církev. Srovnáváním materiálu, který se týká obyvatel Balkánu, východních Slovanů a jejich turkických a ugrofinských sousedů Seliščev dokazuje jednotný předkřesťanský původ těchto svátků. Podle jeho názoru vycházejí jejich kořeny z kultu předků a hrdinů, rozvinutého pod thráckým, řeckým a římským vlivem. 

Místo, kde se konaly oběti, bylo a dodnes je nazýváno obročište  nebo  obrok.  Jedná se o prostranství kolem starých stromů, u pramene nebo u velkých kamenů. Z pohledu pravoslavné církve, který se nevymyká  rámci teorie obecně přijímané bulharskými etnology o předkřesťanských prvcích v středověké a novodobé lidové kultuře,  byly na některých takových místech  po přijetí křesťanství  postaveny kříže, kaple a kostely a duchy-ochránce zaměnil křesťanský světec. Kameny a kamenné kříže, které se někde zachovaly i do dnešních dní, se nazývají obročni kamăni, obročni krstove.  Ch. Vakarelski píše, že lidé dávali ke kořenům těchto stromů kousky kurbanu a tím je uctívali.  Posvícení se často konají ve dvorech kostelů a klášterů. Ve většině obcí jsou ve dvorech kostelů postaveny speciální přístřešky pro umístění hostiny za špatného počasí. Dělení na rodové skupiny bylo vyjádřeno také při slavení vesnického kurbanu, kdy každá skupina měla svůj stůl a své místo na lavičkách. Místa byla rozdělena podle majetku a dědila se.

Tyto kolektivní kurbany, konané na vesnické svátky a slavnosti - hody v Bulharsku (a podobně také v Makedonii), jsou podle současných výzkumů  Petka Christova nejdůležitějším obřadním momentem  během nejvýznamnější události ve vsi v průběhu roku.

„Bulharská" služba  nebo „srbská" slava?

V Bulharsku rozšířený svátek služba (săbor, slava, kurban, obrok, svetec) je analogický se srbským rodovým obyčejem slava, nazývaným také služba, krsno ime. Srbská slava má původ ve svátcích plodnosti. Svátek slava slaví v Srbsku nejen slovansky mluvící obyvatelstvo, ale také Vlaši   (Aromuni).

Oba svátky mají mnoho společných prvků a je možné je zařadit do jedné typologické skupiny. Tyto rodové svátky a obyčeje jsou věnované konkrétnímu světci nebo nadpřirozené bytosti,  patronům příbuzenské skupiny nebo rodu.

Mezi společné prvky v obřadní hostině svátků v Srbsku i v Bulharsku patří vařená pšenice (kolivo). Také bulharština používá v některých regionech pro daný obyčej pojem slava, zejména v severozápadním Bulharsku. 

Od konce 19. století se srbští a bulharští vědci snažili dokázat  srbský či bulharský původ svátku služba (slava) v Makedonii. Podle A. Seliščeva jediné, co odlišuje bulharskou službu od srbské slavy a řeckých obyčejů, je zachování krvavé oběti. Seliščev považuje samotný kurban, porážku obětního zvířete, za bulharský jev. Srbové podobně  označovali slavu již od druhé poloviny 19. století za čistě srbský jev. V roce 1878 byla v bělehradském listu Srpske novine publikována série článků pod společným názvem Gde je slava, tu  je Srbin. Slava získala nový význam etnoidentifikačního prvku, který hraje svou roli dodnes a odlišuje tak slavu od bulharské služby a kurbanu.

V současnosti se srovnávacím výzkumem rodových a vesnických obětních slavností u jižních Slovanů zabývá Petko Christov. Jeho záměrem je analyzovat příbuzenské a kulturně-náboženské aspekty těchto slavností a jejich místo ve venkovském obřadním cyklu, nezávisle na etnických hranicích. Pro Christova je takzvaná slava základním typem rodové slavnosti na Balkáně, která úzce souvisí se strukturou příbuzenského systému u jižních Slovanů  a funguje jako jádro vědomí společného původu a patrilinearity.

Osobní kurban

Obětní slavnosti provázely (a stále provázejí) životní dráhu člověka od narození až do smrti. Kurban býval součástí oslav narození dítěte, pořádal se o svatbách a tvořil jednu ze základních složek obřadních hostin při pohřbech.

Obřady spojené s pohřbíváním bývají nahlíženy jako obětní slavnosti, které symbolizují kontakt mrtvého s živými skrze obřadní pokrmy. Důležitou součástí obřadní hostiny u jižních Slovanů je kromě obřadního pečiva, vařené pšenice a červeného vína také maso obětního zvířete. Obětované zvíře by mělo svým pohlavím a věkem odpovídat zemřelému, na jehož počest se hostina pořádá. Bulhaři, Srbové, Černohorci a Bosňané upřednostňují bílého berana (případně ovci, jehně). Mezi pravidla, která by se měla při pohřební slavnosti vzhledem ke kurbanu dodržovat, patřilo: umytí tlamy a nohou zvířete, zapálení svíce nad hlavou zvířete, někdy byla svíce umístěna přímo na rohy. Jako kurban může sloužit i hovězí maso, nikdy však vepřové. V době půstů byla  krvavou obětí ryba. Hostiny se bezprostředně po pohřbu pořádaly doma nebo na hrobě zemřelého.

            Své patrony nemají pouze rody a příbuzenské skupiny, ale také jednotlivé rodiny a dokonce jednotlivci. Takové oslavy se nazývají osobní kurban (časten, ličen kurban). Potřebu mít svého vlastního patrona  neměl každý, ale osoba, které se něco zlého přihodilo nebo onemocněla. Mé první setkání s kurbanem při terénním výzkumu se týkalo právě tohoto případu. Podle mých poznatků je  tato podoba kurbanu  v současnosti jedna z nejvíce praktikovaných v Bulharsku. V minulosti byl výběr světce, který se měl stát ochráncem člověka, podřízen určitým pravidlům.  Oproti tomu se zdá, že v současné době je výběr do velké míry náhodný.

Kurban v rámci výročních а pracovních obyčejů

Kalendářní svátky a obyčeje jsou spojeny s hospodářskou činností člověka jako zemědělce a chovatele dobytka. Bulharský lidový kalendář je těsně propojen s pravoslavným  kalendářem, a proto jsou názvy svátků z velké části označeny jmény světců. Podle výzkumu Asji Popovové je obecný počet kalendářních dat, na která připadají tyto svátky, více než sedmdesát.

V tradiční kultuře dělili Bulhaři zemědělský rok na dvě období - léto a zimu. Přelomovými dny a také nejdůležitějšími svátky v roce jsou Gergiovden (svátek svatého Jiří - 23.4 / 6.5.) a Dimitrovden (svátek svatého Dimitra - 26.10. / 8.11.). Uvádím dvě datace, podle gregoriánského a juliánského kalendáře. Bulharská pravoslavná církev (na rozdíl od ruské pravoslavné církve a pravoslavné církve v České republice) slaví dnes již většinu svátků podle gregoriánského kalendáře. Výjimky tvoří Pascha (Velikonoce) a svátek  svatého Jiří (6. května).

Gergiovden je svátkem rolníků a pastevců. Obřadní praktiky konané v tento den měly zajistit bohatou úrodu, zdraví a plodnost dobytka po celý rok. Hlavní součástí obřadních praktik bylo kromě oddělování jehňat od ovcí, obřadního vyhánění dobytka na pastvu  a  prvního dojení také porážení obětního zvířete ke kurbanu. Jako zvíře k oběti slouží většinou prvně narozený beránek. Porážení obětního zvířete ke kurbanu bývalo doprovázeno řadou magických praktik, například obřadním krmením jehněte před porážkou, pálením smotku vlny jehněte nebo zapálení svíce na pravém rohu jehněte. Krví zvířete označovali stěny a práh domu jako ochrana před zlými silami a dětem pomazávali čela a brady krví, aby byly zdravé. Na Gergiovden se jehně vždy peklo. Po slavnosti se kosti obětního zvířete zahrabávaly do mraveniště, „aby se ovce činily jako mravenci," nebo se kosti házely do řeky, „aby mléko teklo jako voda." Kost z přední nohy beránka se schovala na příští rok, kdy se jí ozdobil obřadní svatojiřský koláč. Lidová legenda o svatém Jiří má množství podob. Ve všech variantách však svatý Jiří musel zabít draka. Pastevci říkali, že jim zlá saň ohrožovala dobytek, zemědělci zase, že seděla na všech vodních zdrojích a dlouho nepršelo. Svou verzi mají také Romové. Svatý Jiří je i v současnosti jejich nejoblíbenějším světcem a ochráncem. Základem oslav svátku svatého Jiří u Romů je obětování jehněte.

Kalendářními svátky, na které se obyčejně praktikuje rodový nebo vesnický kurban jsou Sveti Konstantin i Elena (Svatý Konstantin a jeho matka císařovna Helena - 21.5. / 3.6.), Petrovden (svatý Petr a Pavel - 29.6. / 12.7. ), Ilinden (svatý prorok Eliáš - 20.7. / 2.8.), Goljama Bogorodica (Zesnutí přesvaté Bohorodice, Nanebevzetí Panny Marie - 15.8. / 28.8.), Malka Bogorodica (Narození přesvaté Bohorodice, Narození Panny Marie - 8.9. /21.9.), Krăstovden (Povýšení svatého kříže - 14.9. / 27.9.), Petkovden (svatá Paraskeva, svatá Petka - 14.10. / 27.10.), Archangelovden (Sbor archanděla Michaela a dalších archandělů - 8.11. / 21.11.) Nikulden (svatý Mikuláš - 6.12. / 19.12.) a další. Je nutné rozlišit, zda se kurban slaví jako součást obyčejového systému v určitý svátek v roce (jako je například pečené jehně na Gergiovden nebo kohout na Ilinden), nebo je stejný den vybrán pro rodové, vesnické nebo církevní kurbany jako jedna z možností (například pokud je danému světci zasvěcen místní kostel).

V celém Bulharsku byl kurban důležitou součástí obětních slavností při stavbě nového domu. Hospodář musel zabít obětní zvíře (kohouta, bílou ovci, berana nebo jehně) a jeho krví postříkat základní kameny. Při stavbě nového domu přinášeli lidé kurban domácímu ochrannému duchovi, který býval nazýván domakin, talasăm, namestnik, stichja, domašnija demon pokrovitel. Tato oběť věnovaná domácímu duchovi vychází z představy lidských obětí, které měly být zazdívány do nových staveb. V lidovém prostředí se vedle zvířecích obětí uchovala víra v zazdění lidského stínu. Ohlasy této víry nalezneme i v bulharském folklóru, například písně o zazděné nevěstě.

Kurban v rámci církevních svátků

V církevním prostředí má obřadní význam zejména posvěcení masa knězem a slavnostní hostina. Zvíře určené ke kurbanu není rituálně zabíjeno jako například u kurbanu na Gergiovden. Kurban jako součást oslav církevních svátků  je účastníky vnímán jako prosba o zdraví a způsob, jakým si zdraví zajistit. Oblíbenými svátky, na které se organizuje kurban, jsou svatý Jiří a svatý Mikuláš a poté svátek světce, kterému je zasvěcen daný chrám.

Pravoslavné autokefální církve, které měly své diecéze na území Makedonie (Cařihradský patriarchát, Bulharský exarchát, Srbská pravoslavná církev), se od 19. století pokoušely nahradit kurbany, které byly součástí vesnických posvícení a rodových slavností, církevní nekrvavou obětí, eucharistií. Tento církevní tlak byl v některých oblastech úspěšný, přesto se vesnické kurbany slaví v Makedonii dodnes. V Bulharsku byla situace podobná. Tradici vesnických a rodových obětních slavností se nepodařilo vymýtit ani socialistickému režimu, který se  v prvních desetiletích po druhé světové válce snažil tyto projevy lidové víry potlačit i násilným způsobem (Christov 2004: 171).

             V dnešní době slaví kurban většina pravoslavných kostelů, chrámů a klášterů a to zejména ve svátek světce, kterému je kostel zasvěcen (chramov praznik) a na velké pravoslavné svátky, jako Velikden (Velikonoce), kdy se kurban  připravuje většinou na Hod Boží velikonoční (pouť v Bačkovském klášteře tvoří výjimku,   konala se na Velikonoční pondělí), dále Gergiovden, Nikulden  nebo Goljama Bogorodica. Kurban je plnohodnotnou součástí oslav svátku a je logicky zařazen do struktury církevně-lidových slavností.

Po slavnostních bohoslužbách a poté, co kněz vysvětil vodu a olej, světí již připravený obřadní pokrm (může však přečíst modlitbu i nad živým zvířetem). Tato ceremonie - svěcení kurbanu uvařeného ve velkých kotlích a chleba, který se rozdává spolu s kurbanem, trvá asi pět minut. Kněz zpívá modlitbu a kropí pokrmy i kolemstojící pomocí svazečku zimostrázu (čimšir) svěcenou vodou. Modlitby a zpěvy se svým obsahem vztahují k svátku, na který se  kurban slaví. Kurban se bezprostředně poté rozdává věřícím. Ve většině případů je jím polévka připravená z jehněčího (kurban čorba), v době předvelikonočních nebo předvánočních půstů je „krvavá" oběť pouze symbolická a je nahrazena postním pokrmem, často fazolovou polévkou. Takzvaný kurban pro zdraví (kurban za zdrave) se organizuje zpravidla při všech větších slavnostech v pravoslavných klášterech, běžnou praxí je rozdávání kurbanu při svěcení chrámu. V těchto případech kurban připravuje sama církev z prostředků věřících nebo sponzorů. Ve zprávách v médiích se tato praktika označuje jako tradiční a slavností kurban pro zdraví při příležitosti církevního chrámového svátku. I v ostatních případech jsou církevní kurbany sponzorovány místními obyvateli, případně také vděčnými  věřícími zdaleka. Ve dvorech klášterů nebo kostelů se nacházely často posvátné stromy, které se staly obročišti. Kostely byly na těchto místech záměrně stavěny.

            Přestože kurban jako obřadní praktika zcela odporuje křesťanskému církevnímu kánonu, bývá významnou součástí církevních svátků a oslav. Během oslav těchto svátků hraje nejdůležitější a ústřední roli kněz, na rozdíl od kurbanů vesnických a rodových, kde může být ústřední postavou nejstarší příslušník příbuzenské skupiny a během nichž je kladen velký důraz  na soudržnost společenství a posílení vzájemných kontaktů.

Postoj pravoslavné  církve

Křesťanství odmítalo krvavé oběti zvířat i lidí již ve svých počátcích. Oběť byla vykonána jednou a navždy prolitím Kristovy krve na kříži. Tím byly vykoupeny všechny hříchy světa a věřící nemusí přinášet nové oběti, pouze se účastní svatého přijímání, eucharistie.  Kristus odmítal chrámový systém krvavých obětí a důrazňoval morální stránku vztahu člověka a Boha. „Milosrdenství chci, a ne oběť" (Mat 9, 13).[1]

Podle archimandrity Avksentije je přinášení kurbanu v různých pravoslavných tradicích chápáno v kontextu takzvaného lidového křesťanství jako předkřesťanská praktika, se kterou se církev postupně smířila.  Tradiční obětní slavnosti byly a jsou církví přijímány podle jednoduchého klíče: v lidové víře je nejsilnější víra v Boha a tudíž kurban, i když je věnován některému ze světců, je prostřednictvím světce přijat samotným Bohem.

           Podle názoru některých dnešních bulharských pravoslavných kněží je přinášení krvavé oběti nevhodné. Tuto tradici se snaží transformovat do myšlenky poskytování potravy chudým a bezmocným, aby byly spaseny naše duše i těla. Takto můžeme darovat jakýkoli druh jídla, dokonce i postní pokrmy. Stačí, aby to bylo z čistého srdce a v modlitbě. Přinášení jídla  jako dar Bohu je třeba vnímat jako prosbu za odpuštění našich hříchů a vyslyšení našich trápení. Kurban nemůže být oběť, protože ta je jen jedna, Kristova. Je tedy způsobem, jak projevit vděčnost Bohu. Opravdová služba Bohu se však projevuje dodržováním desatera přikázání, pokáním a přijímání Kristovy krve a těla. Jednou ze základních myšlenek křesťanství je láska k bližnímu. Součástí této ideje je, podle vzoru Ježíše Krista, i ochota poskytnout bližnímu jídlo kdykoli je třeba. Kurban lze chápat také jako prostředek mezilidské komunikace a utvrzování vzájemných vztahů.

Podle bulharských etnografů, kteří nahlíží na kurban z vývojového hlediska, je třeba vnímat  obětní slavnosti v Bulharsku  jako projev lidové víry. Dimităr Marinov píše: Lidová víra se oblékla se všemi svými obřady, obyčeji a svátky do roucha křesťanství. Křesťanství ji přijalo pod svou ochranu a přijalo do své tradice lidové svátky, obřady, obyčeje i obětní slavnosti.

 


[1] Citováno z: Blagoev 2004: 18-19.