Časopis SLOVANSKÝ JIH

Slovanský jih číslo 01   • 2011 • ROČNÍK 11 • Brno • LEDEN
 

Cankar is not dead a rámcový program činnsoti SPJS v roce 2011

  PRVNÍ PŘEKLADATELSKÉ KRŮČKY

----------------------------------------------

Damir Karakaš, CANKAR NENÍ MRTEV

Probudil jsem se, pomalu otevřel oči.

Můj pohled spočinul na televizi (dostali jsme ji nedávno od paní Monique, která pracuje s Tihanou v laboratoři). Je vypnutá. Svítí jen červená kontrolka... přitom z ní včera večer vycházely nějaké zvuky, které mě probudily. V jednu chvíli jsem měl pocit, jako by televize mluvila a chodila po bytě.

Svraštil jsem čelo.

Možná se mi to jen zdálo. Promnul jsem si oči.

Vytočím číslo.

Vykládám to Tihaně.

Držím u ucha tlusté sluchátko staromódního černého telefonu. Ona se nejdřív směje, pak mi veselým hlasem vysvětluje, že mi zapomněla říct, že s tou televizí není vše úplně v pořádku. I když je prý vypnutá, vycházejí z ní občas nějaké zvuky.

To jí prý řekla ta paní.

„Spěchala jsem do Paříže, tak jsem ti to zapomněla říct."

 „A sakra!", vylítlo ze mě.

„Neboj," směje se. „Stačí ji vytrhnout ze zdi!"

Jenom aby už konečně přestal ten hroznej déšť, celé dny buší do střech aut.

Mám hlad.

Lednička už dlouho zeje prázdnotou. Je v ní jen miska rýže a téměř zcela vymačkaná tuba majonézy.

Kdyby nepršelo, šel bych hrát.

Ale takhle...

Nevím, co  mám dělat.

Chodil jsem  ode zdi ke zdi.

Zkoušel jsem si dát ruce do kapes, ale byl jsem nahej.

Nakonec jsem si sedl na madraci. Rozsvítil  jsem lampičku a sahl po útlé knížečce Ivana Cankara Povídky a črty.

Přibližil jsem ji ke světlu a četl.

Posté.

Ta knížečka kouzelně voněla.

Otevřel jsem  ji a dlouze  k ní přivoněl.

Zavřel jsem oči a vůně těch zažloutlých stránek mě vrátila k prvním knihám.

Můj soused v Lice jich měl v podkroví celou hromadu: ležely tam pod tlustou vrstvou prachu.

Nastrkané do tmavých zákoutí.

Dostojevskij.

Gogol.

Balzac, Zola...

Když je člověk vynesl ven na světlo, všechny voněly stejně jako tahle hnědá knížečka.

A ten můj soused?

Topil s nimi v kamnech nebo je nosil do kadibudky. Začal jsem mu je z kadibudky krást. V některých už bohužel  scházely stránky. Pak jsem si je,  nehledě na ty chybějící stránky, odnášel s sebou hluboko do lesa, kam jsem chodíval hlídat krávy. Vyšplhal jsem na strom, usadil se v koruně a četl. V naprostém klidu a utajení.

Nebo dole u ohně.

To bylo to pravé potěšení: všude kolem hustý les, vedle mě seděl pes Méďa... bylo slyšet jen zvuk zvonců dobytka zahloubaného do pastvy. Ležel jsem m a zatímco mě hřálo teplo od ohně, četl jsem, dokud se na vrcholky stromů nazačal pomalu snášet soumrak. Pak jsem počůral uhlíky, zasypal je hlínou a hnal nakrmený dobytek domů.

Knihu jsem schovával  pod svetr.

Babička mi jednou pošeptala: „Na co sou ti knížky, z tych sa nenajíš.. a možeš sa z nich aj pomást.. a eště by to moh tata zistit. Šak viš, jakej je, dyž mu škrábne."

Četl jsem.

Snesla se noc.

Znovu jsem přečetl Cankara.

Koukal jsem na televizi; vlastně jsem koukal jen na obrázky.

Nerozuměl jsem ani slovu; rozuměl jsem, jen když něco zarachotilo.

Čučel jsem  z okna. Pořád pršelo.

Přemýšlel  jsem o tom jazyce.

Tady se mluví špatnou angličtinou, já ji umím ještě hůř. Ve škole jsem se učil němčinu, na výšce taky.

Ani německy neumím zrovna nejlíp. Přestože mám v indexu z posledního roku zapsanou trojku.

Bylo to za války.

Už tři měsíce jsem přežíval v lese. Stříleli jsme zpoza stromů a kamení, skákali do jam, které pár vteřin před tím vyhloubily tankové granáty.

V nich jsme byli na chvíli v bezpečí.

Doufali jsme, že dvakrát se do stejné jámy netrefí.

Jednoho dne jsem musel projít územím Kapely, po němž se pohybovaly skupiny nepřátelských vojáků, a doručit do Záhřebu jakousi poštu. Šel jsem spolu s jedním vojákem z naší čety. Byli jsme po zuby ozbrojeni, měl jsem dlouhé vlasy a kalašnikov. Kolem pasu mi visely granáty.

Když jsme konečně na korbě ojeté avie a s odjištěnými zbraněmi úspěšně překonali vzdálenost dvou set kilometrů a dorazili do Záhřebu - nebylo tam po válce ani stopy.

Nebo to tak aspoň vypadalo.

Naskočil jsem do tramvaje, tak jak jsem byl, s kalašnikovem, granáty... a všichni cestující utekli!

Zůstali jsme tam jen já a řidič.

Později, když jsem bloumal po luduprázdném městě, narazil jsem na začátku pasáže Oktogon na Roberta Batistiće.

Řekl mi mimo jiné: „Zítra je zkouška z němčiny."

„Cože?"

„Zkouška z němčiny!"

„Hm."

Odešel jsem do svého starého brlohu, v němž  jsem přebýval před válkou a kde jsem si nechal svoje věci. Byla to dusná betonová místnost na Jordanovci, ve které jsem se nikdy nemohl úplně narovnat.

Domácí Vinko věděl, že jsem narukoval, a když jsem odcházel na frontu, řekl mi, abych si tam klidně nechal věci.

Tady jsem přespal. Zdi ještě pořád trpce páchly po slepicích. Kdysi to byl totiž kurník.

Ležel jsem.

Zpod postele jsem vytáhl sešit. Začal jsem si opakovat němčinu, celou noc jsem nezamhouřil oko.

Opakoval jsem, opakoval.

Druhý den jsem v plné polní odešel na fakultu.

Na schodech jsem potkal Grgu.

Řekl mi, že slouží v Charvátské obranné službě kdesi u vesnice Nijemci. Hledal nějakou kamarádku. Na prsou má naolejovaný ruský samopal.

Povídáme si o zbraních.

Vyprávěl jsem mu o svém rumunském kalašnikovu, že jsem předtím měl ten německej poloautomat, kterej nosili oficíři Wehrmachtu. Do něj ale nebyly náboje - ty pro dlouhý devítky. Tak jsem si vzal tuhle „rumunku". Do ní je munice habaděj.

Přikyvl.

Jeho „rus" je prej skvělej. Povídal,že  ho  na začátku trochu zlobil, zasekával se, po každé kratší palbě s ním musel třísknout o něco tvrdýho, o zeď nebo o dřevo, aby zas začal makat. Teď už je prej oukej.

Za nic by ho nevyměnil.

To chápu. Taky jsem si zamiloval to svoje „prdítko". Usínám s ním i vstávám. Prostě si člověk zvykne.

Navrhl jsem mu, aby na mě chvilku počkal, že pak skočíme do Jazovky na pivo.

Přikývl, hodil si bágl na záda.

Šel jsem dovnitř: stará profesorka, napudrovaná, s nehybným drdolem plným laku na vlasy, vzala si můj index.

Otevřela ho a vtom se ozvalo:

Tuuaaaaauuuuuuuuuu!

Tuuuuaaaau!

Poplach!

Slyšel jsem panický úprk po schodech do sklepa.

I profesorka byla vmžiku tatam.

Sešel jsem taky dolů.

Profesorka seděla na dně schodiště.

Třásla se jako osika.

Jednou rukou se lehce bouchala do prsou, aby popadla dech, v druhé držela můj index.

Skoro se na mě ani nepodívala.

Napsala mi trojku, poděkoval jsem a odešel s Grgem do Jazovky. Pili jsme pivo, on v koutě ubalil hašiš, nějací opilí gardisti hráli puškama biliár, vrávorali okolo zeleného stolu.

Ani muzika nehrála.

Koule vypadávaly, poskakovaly po betonové podlaze.

Hráči pak ty koule hledali.

Později jsem odnesl index do kurníku a týž den jsem se s tím klukem, který byl u příbuzného na Trešnjevce, vrátil zpátky do lesa. (Grga zemřel někdy na konci roku 1992, viděl jsem parte ve Večerním listě, starou fotku, tu s motýlkem pod krkem).

Déšť neustával.

Lilo.

Chodil jsem po bytě.

Zatáhl jsem modrou záclonu se vzorkem, který mi připomíná rybí kostru, když jsem z nejvzdálenějšího rohu bytu slyšel hlas: myslel jsem, že se mi to zdá.

To snad není možné!

Někdo řekl něco v jazyce, kterému rozumím. Přiskočil jsem k televizi.

Zatoužil jsem po známých slovech, lidech...

A...

Na obrazovce jsem uviděl Slobodana Miloševiće u soudu v Haagu.

                                            Z chorvatštiny přeložila Linda Tesařová

 

Údaje o autorovi

  

Damir Karakaš (nar.21.11. 1969 v Plašćici), charvátský prozaik, scenárista, bývalý novinář černé kroniky deníku Večernji list. Valnou část života tráví v zahraničí - živil se např. jako harmonikář a karikaturista na ulicích a v metru v Bordeaux, v Paříži, Londýně a jinde. Zkušenosti z odlišných sociálních prostředí jsou mu hlavním zdrojem inspirace pro většinu děl. Je autorem několika románů: Kombëtari (2000), Kako sam ušao u Europu (2004), Sjajno mjesto za nesreću (2009), knih povídek: Kino Lika (2001), Eskimi (2007), scénářů: Stolac za ljuljanje. Hrál ve filmu na motivy vlastní stejnojmenné povídky Kino Lika (2008).

Přeložená povídka je z románu Kako sam ušao u Europu.

 

RÁMCOVÝ PROGRAM ČINNOSTI  SPJS V BRNĚ V ROCE 2011

 

Členové republikového výboru a výboru Jihomoravské pobočky schválili následující Rámcový program činnosti v posledním čtvrtletí roku 2010 a v prvním  pololetí roku 2011.

UVEDENÉ AKCE SE KONAJÍ VŽDY V PÁTEK OD 14 HODIN (není-li uvedeno jinak) V KLUBU SPJS, KŘENOVÁ 67, 1. PATRO

 

24. září 2010, 14 hodin: valné shromáždění SPJS v klubu. Volba nového výboru Jihomoravské pobočky, Pražské a Královéhradecké pobočky a Republikového výboru SPJS.

 

9. prosince 2010, divadlo Reduta, od 19 hodin:

    Koncert příslušníků národnostních menšin pod názvem Žijeme v jednom městě.

    Mj. vystoupila hudebně pěvecká skupina Livada. Členové SPJS připravili balkánské

    speciality  a prezentovali je   v samostatném stánku přímo v divadle.

 

16. prosince 2010, 15,30 : setkání a  beseda s účastníky letošního ročníku

                                           překladatelské soutěže.  

                                           Překlady hodnotili I.Dorovský  a P. Mainuš.

 

Leden: 14. 1. 2011, od 14 hodin:

            Nové odborné knihy o jižních Slovanech. Přednáší doc.dr. L. Hladký, CSc.

 

Únor:    Vyprávění přítomných o svém městě (obci).Volná beseda.

 

Březen: Dějiny osvobození Bulharska. Ke státnímu svátku 3. března.

              Literární večer z tvorby dvou slovinských básníků, kteří budou hosty

             Ústavu   slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

 

Duben:  8. 4. 2011, 14,00 hodin:  SLAVNOSTNÍ ZASEDÁN k 90. narozeninám

               prof.dr.  Přemysla Hausera, CSc.

              Beseda s jubilantem.

 

Květen: 7. 5. 2011, 8,00:U příležitosti svátku slovanského písemnictví a kultury

                                        exkurze do Mikulčic.

 

Červen:  3. 6. 2011, 14, 00:O moravských Charvátech.

                                             Přednáší prof.dr. Ivan Dorovský,DrSc.