Časopis SLOVANSKÝ JIH

Slovanský jih číslo 02   • 2011 • ROČNÍK XI • Brno • BŘEZEN
 

PRVNÍ PŘEKLADATELSKÉ KRŮČKY

 

Dragica Potočnjaková, CIKÁNEK

(Úryvek)

(Dětské hřiště. Mísí se různé zvuky, dětské štěbetání, v pozadí je slyšet hluk  

města, občas také ptačí zpěv. Matic na dvorku nůžkami stříhá svoje kalhoty

u něho je Katarina.)

 

KATARINA:    Blázníš?

 

MATIC:            Ne.

 

KATARINA:    Proč to teda děláš?

 

MATIC (přetvařuje se):  Co?

 

KATARINA:    No, to.

 

MATIC:            Nic nedělám, nech mě.

 

KATARINA:    Potom ti tedy nůžky samy stříhají kalhoty?

 

MATIC:            Vždyť vůbec nestříhají.

 

KATARINA:     No, to protože je držíš opačně Můžu já?

 

MATIC:             Jo. Ještě jednu díru tady a jednu tam.

 

KATARINA:     Šít taky umím, babička mě to naučila. Ale co na to řekne tvoje

                        máma?

 

MATIC:             Nedozví se to, protože je schovám.

 

KATARINA:     Teď jsou úplně rozstříhané. Ale neřekneš jí, že jsem ti je roztrhala

                        já?

 

MATIC:             Čestné slovo. Dáš mi trochu písku?

 

KATARINA:     Na co?

 

MATIC:             Natřu si jím tvář.

 

KATARINA:     Na tvář? Super! Můžu já?

 

MATIC:             Můžeš, když to nikomu neřekneš?

 

KATARINA:     Neřeknu, když mi povíš, proč to děláš?

 

MATIC (hlasitě zašeptá): Něco musím udělat, ale ještě ti nemůžu říct co, 

                           protože je to tajemství.

 

(Katarinu někdo zavolá.)

 

KATARINA:     Zítra mi to řekneš?

 

(Hlas zase zavolá, Katarina odpoví.)

 

                           Jooo ... (k Maticovi.) Tajemství, super! (hlasitěji) Jooo, už jduuu...,

                           jdu. (k Maticovi.) Víš, že vypadáš jako nějaký Cikán.

 

(Katarina odběhne ke směru volání.)

 

MATIC:             Yes! Yes!

 

      (Matic se vydá naproti novým dobrodružstvím.  Hluk města. Matic se

      změněným hlasem nacvičuje text. Pro sebe.)

 

      MATIC:            Paní, ne (změní hlas), paní, dáte mi trochu peněz ...?

                              Ne, ne - paní, vy jste tak hodná a dáte mi peníze, abych si 

                              koupil ...? Ne, není to ono.

 

(Teď napodobuje mladé cikány, které slyšel. Nevyslovuje slovinský přízvuk.)

 

                                Prosim, prosim, dejte mi pani, vy, co jste tak hodná, peníze na 

                                chleba potřebuju, víte, jen na chleba, čestné slovo, ne abych si

                                koupil červeny auto, čokoladu nebo žvykačky, to ne ...!

 

(Znenadání zakvílejí brzdy. Matic zakřičí.)

 

                                Ne! Ajaj, jaj ...

 

(Vyběhne. Slyšíme jeho supění, jak utíká. Za ním slyšíme řidiče, který zastavil auto a nyní na něho křičí.)

 

ŘIDIČ:                 Fakane, sakramentský fakane! Nechybělo moc a skoro bych tě srazil!

                            (pro sebe) No jo, Cikán! Skáče přes cestu jako opice! Copak, Cikán!

                            (volá za Maticem.) Nejsme v džungli, hej, slyšíš?! (zase pro sebe)

                            Vždyť nerozumí, možná vůbec nerozumí slovinsky.

                            (hlasitěji) Žebrat umíš taky, co? Fakane jeden, jestli tě chytnu, tak

                            uvidíš!

 

(Matic utíká, zastaví se, přemýšlí pro sebe.)

 

MATIC:               Já nejsem Cikán. Ty jsi Cikán, ty, ty! Já jsem, já jsem ... Matic. Matic,

                           Matic, Matic!

 

(Starší paní překvapeně.)

 

STARŠÍ PANÍ :  Počkej, chlapče, zastav se, málem jsi mě povalil. Kampak?

 

MATIC (ještě udýchaný) : Nikam. 

 

STARŠÍ PANÍ :  Říkáš, že jsi Matic?

 

MATIC:               Ano.

 

STARŠÍ PANÍ :   Hm, pěkné jméno. Matici, kde máš maminku?

 

MATIC:               Doma. (náhle se rozpomene) Ne, ne, nemám ji, já nemám maminku

                           a proto žebrám.

 

STARŠÍ PANÍ :  Žebrám?

 

MATIC:               Ne ty, já žebrám. Peníze.

 

STARŠÍ PANÍ :  Ty ...? Aha, myslela jsem ..., promiň, nerozuměla jsem ti.

 

MATIC:              Žebrám peníze, (teď) rozumíš?

 

STARŠÍ PANÍ :  Nevím, řekněme, že, ano. Nevím, jestli ti mám věřit ..., a pak

                          říkáš, že nemáš maminku?

 

MATIC:              Nemám ji, sám jsem na světě. - Prosím, dáte mi peníze? Paní,

                          máte nějaké peníze?

 

STARŠÍ PANÍ :  Ano, nějaké mám, ale ...

 

MATIC:              Prosím, paní, dejte mi peníze.

 

STARŠÍ PANÍ :  Co si za ně koupíš?

 

MATIC:              Auto. Ne, ne. Chleba, chleba si koupím. Ano, protože nemám                            

                          maminku, která by mi dala chleba ...

 

STARŠÍ PANÍ :  Matici, kde bydlíš?

 

MATIC:             Bydlím ... Ne, já nebydlím, já jsem sám doma.

 

STARŠÍ PANÍ :  Sám doma? Sám doma, máš tedy domov?

 

MATIC:             Mám, ale jsem sám. Dáte mi peníze?

 

STARŠÍ PANÍ :  Kolik?

 

MATIC (jako když do něho střelí):  Pět tisíc.

 

STARŠÍ PANÍ :  Pět tisíc?! Uff, jsi skromný!

 

MATIC:           Ano, nebo šest.

 

STARŠÍ PANÍ :  Šest? Ajaj! Tolik nemám, jsem v důchodu, víš.

 

MATIC:           Aha? Kolik máš?

 

STARŠÍ PANÍ .  Můžu ti dát tři sta tolarů.

 

MATIC:          Dej mi je.

 

STARŠÍ PANÍ :  Ale nejdřív mi řekneš tvoje příjmení a kde bydlíš?

 

(Paní otevírá kabelku.)

 

MATIC:         Ne, neřeknu.

 

STARŠÍ PANÍ :  Škoda. (spíš pro sebe) Budeme se muset domluvit jinak. (zase

                      k Maticovi) Prosím - tři sta tolarů.

 

MATIC:         Děkuju.

 

STARŠÍ PANÍ:  Prosím. A kdo tě naučil říkat děkuju, když nemáš maminku?

 

MATIC:        Sousedka.

 

STARŠÍ PANÍ  (smích):  Sousedka, to je hodná sousedka!

 

MATIC:        Teď už běž pryč, abych mohl ještě žebrat.

 

STARŠÍ PANÍ:  Půjdu, jen bych se tě ještě zeptala - Jak dlouho tady ještě budeš?

 

MATIC:        Jednu hodinu, pak musím jít ...

 

STARŠÍ PANÍ  (šibalsky): Domů?

 

MATIC:        Neptej se.

 

STARŠÍ PANÍ:  Matici, měj se. Poslouchej, já teď půjdu domů, protože doma mám

                         peníze, hodně peněz a donesu ti je. Kolik že jsi říkal, pět tisíc?  

                         Dobře, pět tisíc. Hned budu zpátky, nikam nechoď, počkej na mě.

 

MATIC:           Nepůjdu, zůstanu tady a budu ještě trochu žebrat.

 

STARŠÍ PANÍ:  Počkej na mě, určitě na mě počkej.

 

MATIC:          Počkám.

 

(Paní odejde.)

 

                        Yes! Yes!

 

(Hluk města, kolemjdoucích. Matic si děkuje. Slyšíme cinkání mincí.)

 

                         Děkuju. Děkuju moc. Děkuju. Ano, děkuju ...

 

                         Přepočítám je .... Ó, děkuju.

 

(Přepočítává peníze, mezitím i mince.)

 

                         Třista, třistadeset, třistadvacet, třistapět ..., ne ještě jednou ...

 

(Když se zničehonic před ním objeví a trochu starší kluci.)

 

CHLAPEC 1:           Hej, ty!.

 

MATIC:            Tři sta deset ..., ajeje!

 

CHLAPEC 1:           Mám ti je přepočítat?

 

MATIC:            Umím to.

 

CHLAPEC 2 (smích): Hej, kámo, že prý to umí. Ještě nosí plýnky a už to umí!

                                     Chachachacha ...!

 

CHLAPEC 1(smích): Chachacha! Takovej zelenáč, a ani to není Cikán ..., chachacha ...!

 

(Pokračuje docela vážně.)

 

                        Nejsi Cikán a stejně žebráš?

 

MATIC:          Musím jít ...

 

CHLAPEC 2:         Ale, ještě chvilku počkáš.

 

CHLAPEC 1:         Abychom se podívali, kolik jsi vybral.

 

MATIC (zakřičí): Ne, ne, dejte mi peníze, to jsou moje peníze ...!

 

CHLAPEC 1:         Hej, kámo, no tak, ať je zticha.

 

CHLAPEC 2:         Buď zticha, buď zticha ..., řekl jsem ticho!

 

(Matic křičí, poté co na něho začnou padat rány, brečí.)

 

MATIC:          Au, au ..., auuuuaa, ne, ne ...

 

CHLAPEC 1:         Zapráskaný Cikáne, na, na ,na ...!

 

MATIC:          Ne, ne, ne, nechte mě, prosím, prosím ...

 

CHLAPEC 2:         Hej, kámo, kámo, policie, policie! Dělej, utíkej, utíkej ...!

 

(Útočníci se rozutečou. Matic leží na zemi a s námahou slyšitelně vzdychá. Policista přiběhne, za ním starší paní. Policista v běhu křičí na chlapce.)

 

POLICISTA:  Hej, stůjte, slyšíte, policie, policie! (Mluví do mobilního telefonu.)

                       Pošli mi záchranku na Cankarovu, rychle, jo, jo, kde jsi? Dobře. Teď

                       běží do podchodu, jo, jo, kontroluju to odsud, ne, po té straně nemůžou

                       utéct. Až tě uvidí, otočí se nazpět, jo.

 

STARŠÍ PANÍ : Matici, Matici, kdo jsou ti druzí ...? Ajaj, ajaj, co ti to provedli!

 

MATIC:         Mami ..., mami ...

 

STARŠÍ PANÍ:  Všechno bude v pořádku, všechno ...

 

POLICISTA:      Záchranka zde bude za okamžik, nechte ho na zemi, nesmíte ho zvedat.

 

MATIC:         Mami..., mami ...

 

STARŠÍ PANÍ:  Máma přijde, máma přijde.

 

POLICISTA (zavolá): Jsou zpátky, jo ... chytnu je ... Paní, záchranka ... Stůj, policie ...!

 

STARŠÍ PANÍ:  Zpropadení darebáci, takového šikovného chlapce ..., ach, Matici ...

 

(Matic sténá. Houkačka záchranného vozu se přibližuje a zastaví.

Máma s tátou v nemocnici, také starší paní.)

TÁTA:      Dost těžká zkouška.

STARŠÍ PANÍ :  Aspoň, že to dobře dopadlo, já jsem z toho byla úplně mimo.

MATIC:     Mami, kdy půjdu domů?

MÁMA:     Zůstaneš v nemocnici ještě dva dny. Tolik, aby ti mohli vytáhnout švy.

TÁTA:      Pozdravuje tě ta s copem.

 

MATIC:     Katarina?

 

MÁMA:     Ano. Řekla mi všechno o kalhotách a prý se na tebe trochu zlobí.

 

MATIC:     Já se na sebe taky zlobím.

 

STARŠÍ PANÍ :  Vždyť bys měl. Trochu příliš sis věřil.

 

MATIC:     Malým Cikánkům se taky něco takového stává?

 

MÁMA:     Taky a vůbec to nemají snadné. Teď víš, že to nemají lehké.

 

MATIC:      Ano vím. Mami, viděla jsi ještě někdy toho Cikánka, kterému jsme

                  dali peníze?

 

MÁMA:      Viděla, každý den, když jdu z práce, ho vidím.

 

STARŠÍ PANÍ :  Ano, vždyť to jsou opravdový chudáci. Místo, aby chodili do školy.

 

TÁTA:        Vždyť chodí, ale ne každý den.

 

MATIC:       Mami, víš na co jsem myslel, jestli by jsi mu nekoupila to červené auto na

                   dálkové ovládání?

 

MÁMA:        Ano. To je dobrý nápad. Hned, jak se uzdravíš, mu ho koupíme.

 

MATIC:       Yes! Yes! A já mu ho dám!

 

MÁMA:        Ach, jak ty jsi milý chlapec!

 

MATIC:        Brmmm, brrrrrmmmmm ... brmmmm ...

 

(VŠICHNI se smějí.)

                                                      Ze slovinštiny přeložil Zdeněk Rejda

Dragica Potočnjaková (nar.1958 ), herečka a spisovatelka. Od roku 1981, kdy ukončila Akademii divadelních, rozhlasových, filmových a televizních studií, je členkou Slovinského městského divadla v Lublani. Od roku 1992 do 1996 byla vedoucí divadelní skupiny mladých bosenských uprchlíků s názvem Nenapravitelní optimisté. Zabývá se divadelní výchovou.. Je autorkou  více než desítky dramat, stejně tolik rozhlasových her a šesti prozaických textů.