Časopis SLOVANSKÝ JIH

Slovanský jih číslo 03   • 2011 • ROČNÍK XI • Brno • KVĚTEN
 

NÁŠ ROZHOVOR S IVANOU SRBKOVOU

PhDr. Ivana Srbková (nar. 1955 v Brně) absolvovala obor čeština-bulharština na FF MU v Brně. Působí v Národní knihovně ČR-Slovanské knihovně. Zabývá se propagací bulharské kultury v Česku, publikuje v odborném i denním tisku. Jako překladatelka se zaměřuje na současnou bulharskou literaturu; vedle knižních titulů (Gospodinov, Georgi: Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény. NLN, Praha 2004; Gospodinov, Georgi: Přirozený román. NLN, Praha 2005; Popov, Alek: Zelný cyklus, dybbuk, Praha 2008) překládá i pro literární časopisy a pořady. Rediguje sekci bulharské literatury na www.iliteratura.cz. Pro CK Alexandria napsala populárně naučnou publikaci  Co víme i nevíme o Bulharsku (Praha 2004). 

V letech 1975-1980 jste absolvovala obor čeština - bulharština na FF MU v Brně...

 Na svá vysokoškolská studia mám ty nejkrásnější vzpomínky. Mým hlavním oborem byla bohemistika a ta je v Brně už tradičně velmi kvalitní. Nejen bulharistika, ale balkanistika vůbec pak byla spojena především se jménem profesora Ivana Dorovského. Studovali jsme v malých skupinkách, abychom našli po škole uplatnění. Profesor Dorovský se nás snažil už jako studenty prosadit - posílal nás tlumočit, pod jeho vedením jsme překládali z bulharské literatury a publikovali v brněnském tisku - vznikaly tak třeba sobotní literární přílohy - celé složené ze studentských překladů. Výuku bulharistiky zajišťovali i další významní pedagogové: staroslověnštinu nám přednášel Radoslav Večerka, dějiny Bulharska Lubomír Emil Havlík, dějiny bulharské literatury Jiří Krystýnek. V naší malé studijní skupince byl jen jeden chlapec, mladý básník s vizáží Christa Boteva, jinak samá děvčata. Byli jsme taková radostná, vždy rozesmátá parta, a tak náš hlučný příchod na bohemistické přednášky ohlašovali naši spolužáci z jiných oborů slovy „Bulhaři jdou". Měli jsme i spoustu mimoškolních aktivit - psali jsme, zpívali, hráli divadlo, tlumočili na Brněnských veletrzích a výstavách, pracovali jako průvodci cestovních kanceláří, sami hodně cestovali...  Moc ráda také vzpomínám na semestrální studijní pobyt na Sofijské univerzitě sv. Klimenta Ochridského, Sofie byla tehdy zlatavá, béžová...

Jak byste charakterizovala současnou bulharskou literaturu?

Jako pestrou rozkvetlou louku, kde si každý to své kvítí dobře najde... Hodnocení z Prahy je však poněkud na dálku; navíc podrobný přehled podávají naše příspěvky Bulharsky psaná literatura v ročenkách Literatura ve světě (2004, 2006-2007) a Literatura v Evropě (2005), které vznikly především zásluhou sofijské bohemistky Ani Burovové a teprve na dalším místě mou. Raději bych se vyjádřila k povědomí o bulharské literatuře u nás. Domnívám se, že to v širší míře bohužel neexistovalo ani za doby totalitní, kdy bylo přátelství mezi slovanskými národy pěstováno i uměle. Tak třeba do gymnaziálních osnov výuky světové literatury se za mých časů dostalo samozřejmě hodně Rusů, několik Poláků, a máme-li mluvit v širších souvislostech, i pár Maďarů a Rumunů, ale bulharské jméno nepadlo ani jedno. Jedna věc jsou naše úzké bulharistické kruhy, jiná čtenářská a literární obec vůbec. Jsem v tomto směru realistka, a tak se raduji z každého, byť i malého úspěchu. Mám-li mluvit konkrétně - na Georgiho Gospodinova a Aleka Popova tady vyšlo dost veskrze pozitivních recenzí jak v renomovaných literárních časopisech, tak i v denním tisku, to jsem opravdu nečekala, měli jsme s autory obrovskou radost! Deník Lidové noviny udělal například z Přirozeného románu Knihu měsíce a věnoval jí celostránkovou recenzi, titul se dostal i do nominace v anketě Dobrá kniha r. 2005. Na některé kritické ohlasy mě dokonce upozornili bulharští přátelé, sama jsem si jich ani nevšimla, naposled např. na recenzi spisovatele Martina Reinera Ejhle, Bulhar v Respektu, která vyšla v květnu loňského roku. Zdá se tedy, že knížka tady i po několika letech od svého vydání žije. O tom svědčí i zájem novinářů o Gospodinova. Když přijel předloni na knižní veletrh Svět knihy do Prahy, sami se hlásili s žádostí o rozhovor. I s Popovem jsem v tomto směru zažila radostná překvapení. Alespoň dva příklady: známý kritik a publicista Jan Rejžek jmenoval Zelný cyklus jako tip na knihu ve svém článku Deset na dovolenou, který vyšel v Lidových novinách, Mladá fronta Dnes ho zase zařadila v rámci Knih na Vánoce mezi šestnáct bestsellerů ze světa - vedle Francouzky Anny Gavaldy, Rusa Vladimira Sorokina či Brita Simona Mawera. Obecně však platí ve vztahu bulharská bohemistika - česká bulharistika co do přeložených a vydaných knižních titulů výrazný nepoměr. Měli bychom se snažit bulharským přátelům tento dluh vrátit...

Který z  Vašich dosavadních překladů z bulharské literatury pro Vás byl tzv. nejtvrdším oříškem?

Zastávám názor, že překlad by samozřejmě neměl být horší, ale také ani lepší než originál. Má prostě co nejvíc zrcadlit. Od překladatele to chce pokoru a upozadění se. Mám-li porovnat, tak zatímco s Gospodinovem jsem se krásně trápila nad přemnoha citacemi, nadliterárními a meziliterárními odkazy či lingvistickými hříčkami, u Popova mi pro změnu nestačil ani Slovník bulharského žargonu či technické slovníky. Dobrou vílou mých knižních překladů je již zmíněná Ani Burova, to ona mě jak literárně, tak i osobně seznámila s  Gospodinovem a poté i s  Popovem. Bulharština není můj mateřský jazyk, a tak byla Ani především v případě Gospodinova i mým hlavním nejen literárním, ale i jazykovým poradcem. U Popova jsem za jazykové konzultace vděčná Emilii Stamatové. Ptáte-li se však na nejtvrdší oříšek, jednoznačně jím byl Přirozený román.

 

Domníváte se, že vzniká skupina mladých překladatelů z bulharštiny, nebo jsou to zatím tzv. osamělí běžci, kteří teprve hledají své místo?

O skupině bych nemluvila, ale možná to souvisí s celkovým laděním společnosti, která směřuje spíš k individualismu. Navíc z totalitního období zřejmě přetrvává určitá obecná nechuť ke sdružování se, ke kolektivním podnikům. V tom bych ale neviděla problém. Jde přece i o různé typy osobností. Mám-li také užít příměrů ze sportovní terminologie - někdo je na ledě rychlobruslař či krasobruslař, někdo spíš hokejista, tedy týmový hráč. I osamělí běžci se však mohou dohodnout na štafetě. Tady lze mimochodem spatřovat i určitou výzvu. Co byste chtěla vzkázat mladým bulharistům?

Jsou mezi nimi nepochybně talentovaní lidé. Mám-li uvést alespoň pár jmen - tedy Ondřej Zajac, který dokonce zvítězil v jednom z ročníků Vaší překladatelské soutěže, Marcel Černý či David Bernstein. A abychom nezapomněli na dámy - Zlatka Jeřábková. Mladí bulharisté by měli využít nových možností, které přinesl vstup Bulharska do Evropské unie. To v souvislosti s Gospodinovem nebylo, mé překlady vyšly po letech odmlky, musela jsem si najít nejen nakladatele, ale i sponzora, být sama sobě agentem, dělat si „PR".V případě Popova byla už situace právě vzhledem k zmíněným okolnostem jiná, nakladatelství dybbuk samo oslovilo mne a překlad Zelného cyklu byl podpořen nejen z české, ale i z bulharské strany. Dnes lze prostě očekávat větší finanční podporu překladatelské a vydavatelské práce. A kéž by také tito lidé využili potenciálu svého mládí - síly a energie, odvahy, chuti zkusit něco nového, přehršle nápadů...

Jaké máte překladatelské plány do budoucna?

Nejsem ani zdaleka workoholička. Navíc sladké nicnedělání přináší ovoce i překladatelkám... Ale vážně: už jsem to naznačila - lákal by mě týmový projekt. Ten však vyžaduje i jisté manažerské schopnosti. Takže uvidíme...