Časopis SLOVANSKÝ JIH

Slovanský jih číslo 06   • 2013 • ROČNÍK XIII • Brno • PROSINEC
 

JAK SE DNES ŽIJE V ZEMÍCH BÝVALÉ JUGOSLÁVIE?

III.  ZA SRBY DO KOSOVA

Miloš Malec

Občanské sdružení Přátelé Srbů na Kosovu téměř každým rokem pořádá týdenní autobusovou výpravu na Kosovo. Cesta je určena těm, kteří si chtějí vytvořit úsudek o Kosovu na základě vlastního poznání a zážitků. Pravidelnými účastníky bývají i novináři a politici. Cílem výpravy bývá také předání pomoci těm lidem a skupinám v Kosovu, kteří ji nejvíce potřebují. Na počátku října loňského roku jsem se této cesty poprvé zúčastnil.

Bydleli jsme v srbských rodinách ve vesnici Veliká Choća, v menší srbské oblasti poblíž albánských hranic. Během našeho pobytu jsme navštívili řadu míst v Kosovu, která jsou z hlediska nedávných událostí zásadní. Zrána jsme nasedali do autobusu a vraceli se nejčastěji až za tmy.

U Srbů jsme bydleli a se srbským obyvatelstvem jsme se pak setkávali a hovořili během našich cest po Kosovu. Svědectví Srbů souhlasila s tím, co jsme na Kosovu viděli i se zpravodajstvím nezávislých sdělovacích prostředků. Mnoho ze Srbů, se kterými jsme rozmlouvali, doposud pociťovalo velmi silnou bolest, když se vraceli k tragickým událostem. Důležitý byl i odborný výklad pořadatelů naší výpravy, který nám umožnil dějinám i současnosti Kosova lépe porozumět. Mnoho z toho, co jsme viděli a zažili, mluvilo samo za sebe, jasně a nestranně, bez nutnosti cokoli vysvětlovat. Nezastírám, že náš pohled na kosovské události byl ovlivněn srbským pohledem. Jsem však přesto toho názoru, že jsme si během týdne mohli utvořit pravdivý obraz o Kosovu.

Hned druhý den po příjezdu jsme navštívili vesnici Bjelo Polje nad Pećí, ve které původně žilo okolo 1300 Srbů. Po albánských útocích v letech 1999 a 2004, kterým nezabránily ani jednotky KFOR, byla většina vesnice zničena a obyvatelé vyhnáni, někteří byli zabiti. Nyní zde přebývá zhruba 300 Srbů. Zbylí obyvatelé nám vyprávěli o událostech, které se zde staly. Byli vystrašení a zbědovaní. Po albánských útocích se skrývali v okolích lesích, pak uprchnuli do jiných částí Srbska. Část z nich se s odstupem měsíců navrátila zpět. Se zděšením jsme si prohlíželi vypálené a rozbořené domy, zvlášť hrozný byl pohled na trosky kostela a hřbitov, ze kterého zbylo jen několik náhrobků. Bylo to děsivé první seznámení se současným Kosovem!

Jedna z příhod, které jsme se zde dozvěděli, hodně napovídá o pozadí kosovských událostí. Rozzuřený albánský dav napadnul srbské obyvatelstvo, vykrádal a zapaloval srbské domy. Vojáci zahraničních misí zasáhli, ale namísto obrany pouze odváželi Srby na vojenskou základnu. Jeden z Albánců nožem napadal dokonce i Srby, kteří již nastupovali do vozidel a ohnal se i po americké příslušnici policie mise UNMIK. Ta jej v sebeobraně zastřelila. V tuto chvíli se celý albánský dav polekal a utekl zpět. Jak málo tedy mohlo stačit k tomu, aby byli Srbové na Kosovu uchráněni, aby pravoslavné památky jedinečné hodnoty zůstaly zachovány!

Mnohokrát během našich cest po Kosovu jsme viděli rozvaliny pravoslavných kostelů a klášterů. Padly za oběť albánskému běsnění v letech 1999 a 2004. Ani v těchto případech jednotky KFOR nesplnily svůj úkol. Mezi zničenými byly i památky takové ceny, pro kterou byly zařazeny do seznamu kulturního dědictví UNESCO. Zbylé kostely a kláštery, tedy zachovalé nebo ty, které se již podařilo aspoň částečně obnovit, nyní střeží vojáci KFOR. Ačkoli i v dnešní době se občas útoky vyskytují, zbylé památky se zatím daří chránit.

 

Protikladem ke zničeným srbským vsím a pravoslavným památkám je masová výstavba mešit, všude tam, kde nyní žijí Albánci. Buduje se i nová dálnice, která má spojit Prištinu - s Tiranou! Na kilometry daleko podél silnic, především v okolí hlavního města Kosova Prištiny, se táhne výstavba nových kancelářských budov, obchodních středisek nebo zastoupení zahraničních firem. Podivné je, že takový stavební rozmach nastává v zemi, kde průmysl je v troskách a rozsáhlé vinice pustnou. Na budovách často vlaje albánská vlajka (ne kosovská!), doplněná v řadě případů vlajkou Evropské unie a vlajkou USA. Dojem završuje socha Billa Clintona v nadživotní velikosti na jednom z prištinských náměstí.

Silným zážitkem byla návštěva Prizrenu, hlavního města středověkého Srbska, bývalého královského sídla. Město si dodnes uchovalo kus středověkého lesku. Bohužel, celá souvislá srbská čtvrť na svazích pod Dušanovou pevností včetně kostela sv. Spasa ze 14. století byla při pogromu v roce 2004 vypálena a dodnes nebyla obnovena. V troskách zůstává také kostel Bohorodičky Ljevišské, dnes obehnaný ostnatým drátem. Nepomáhá ani zaklínání Evropskou unií na ceduli umístěné poblíž. Při pogromu v roce 2004 byl zničen i klášter svatých Archandělů poblíž Prizrenu zapsaný na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Zatímco dříve Prizren obývali Albánci, Turci, Goranci, Chorvaté, Romové a zhruba deset tisíc Srbů, město je dnes až na výjimky čistě albánské.

V Prizrenu se nachází snad jediná albánská kulturní památka v celém Kosovu, budova Prizrenské ligy. Kosovo je však plné cenných srbských pravoslavných památek, vyskytují se také některé památky turecké. Podobně snad všechny názvy měst a vsí mají zřetelný slovanský základ. Albánská pojmenování jsou ve většině případů pouze přepisem nebo spíše komolením původního srbského názvu, v poslední době Albánci vytvářejí názvy zcela nové a umělé.

Navštívili jsme také obyvatele kontejnerového sídliště v Gračanici. Bydlí zde především Srbové, ale i další národnosti, kterým Albánci zničili domy při pogromu v březnu 2004. V malém prostoru kovového kontejneru se již 8 let tísní i celé početné rodiny. Část obyvatel Kosova, kteří ztratili svůj domov, mělo více štěstí a bydlí v malých zahradních domcích, které vystavěly západní nadace. Takové bydlení však nenahradí ztracený domov ani majetek. Malý zahradní domek není náhradou například za vesnický dům, stodolu, chlévy, polnosti a hektary vinic.

Velmi smutné zážitky jsme si odnesli z okruhu několika vesnic, kam patří především Osojane, Žać a Lukavac, které jsou obklopeny silně nepřátelsky naladěným albánským obyvatelstvem. Na denním pořádku jsou například krádeže srbského majetku za bílého dne, traktorů, dobytka, včelstev, stavebního materiálu, dochází k napadání, občas i ke střelbě.

Nevynechali jsme ani vesnici Račak. Zde v lednu 1999 došlo k bitvě mezi srbskými policisty a ozbrojenou skupinou Albánců. Albánské oběti zkoumala finská forenzní skupina, která úzce spolupracovala se srbsko-běloruskou skupinou. Obě šetření shodně potvrdila, že jde oběti válečného střetu. Přesto tehdejší vedoucí mise OBSE na Kosovu Wiliam Walker obvinil srbské síly z masakru albánských civilistů. Jeho tvrzení ihned převzaly hlavní západní sdělovací prostředky a stalo se záminkou k bombardování Jugoslávie. V Račaku byl zbudován mohutný pomník údajným nevinným albánským obětem. Ačkoli zpráva lékařské komise hovořila o 39 mužských obětech a 1 ženské oběti, na pomníku jsme si prohlíželi podobizny několika žen, starců a dokonce dětí!

Během týdne v Kosovu jsme často viděli stopy násilí, slyšeli vyprávět mnoho hrůzných příhod. Možná se to zdá nemožné, ale přesto v Kosovu i mezi Srby zbylo místo pro naději a radost!

Nadějně působí oblasti, ve kterých se Srbové dokázali udržet ve větším počtu. Životu se vrací denní pořádek, domy jsou opravovány, vinice ošetřovány a ve sklepích opět kvasí víno, na svět přicházejí děti. Obdivuhodné je odhodlání mnohých Srbů, kteří chtějí zůstat tam, kde je jejich domov, tam, kde žili jejich předkové po mnoho generací!

Srbské pravoslavné kláštery (pokud se uchovaly) zůstávají místy klidu i velké duchovní síly. Mniši v klášterech působili dojmem smíření. Nepostřehnul jsem nenávist k těm, kteří útočili na Srby a pravoslavné památky. Když přišli na návštěvu do jednoho z pravoslavných klášterů američtí generálové, mniši se na ně obrátili slovy: „vy jste nás bombardovali a my jsme se za vás modlili".

Poslední den našeho pobytu jsme přímo ve Veliké Choći (kde jsme bydleli) zažili oslavu vinobraní. Na tuto slavnost se sjíždějí Srbové z celého Kosova i jiných částí Srbska (pokud jim to okolnosti dovolí). Vystoupila folklórní skupina Kosovské božury, pro všechny účastníky oslavy následoval oběd zadarmo. Vinaři otevřeli sklepy a nabízeli vynikající kosovská vína. Proslavené jsou především odrůdy Merlot a Vranac. S velkým nadšením a chutí bylo přijato české pivo (ve dvou padesátilitrových sudech), které jsme pro srbské přátele s sebou přivezli. Vládla veselá a přátelská nálada. Byl jsem rád, že závěr naší výpravy nabyl výrazně optimistického nádechu!

Během týdne jsme toho viděli a zažili mnohem více - těžko vybírat, co z toho je nejdůležitější. Poznal jsem Kosovo, plným a správným názvem Kosovo a Metochii, srbskou provincii na jihu Srbska. Zemi tak těžce zkoušenou a přesto krásnou: úrodné nížiny obklopené divokými horami, území působivých pravoslavných památek, jedinečné přírody, vynikajícího vína, přátelských srbských obyvatel i podmanivých srbských písní.

Závěrem chci říci, že osobní návštěva Kosova je nenahraditelná. Žádné zprávy, články nebo rozbory nemohou nahradit osobní seznámení se s Kosovem. Všem, kteří se o dění v této oblasti zajímají, doporučuji do Kosova vyjet. Další cestu chystá občanské sdružení Přátelé Srbů na Kosovu během podzimu 2013. Zájemci mohou údaje o Kosovu nalézt na webových stránkách www.kosovoonline.cz, o další údaje si napsat na mail info@kosovoonline.cz.

Miloš Malec