Časopis SLOVANSKÝ JIH

Slovanský jih číslo 03   • 2015 • ROČNÍK XV • Brno • KVĚTEN
 

POVÁLEČNÁ MAKEDONSKÁ PRÓZA

Společnost přátel jižních Slovanů vydala u příležitosti 6. česko-makedonské vědecké konference, konané v květnu 2014 v Brně, zajímavou knihu próz makedonského spisovatele Živka Činga (1936-1987)( Živko Čingo, Velká voda a jiné prózy. Brno: Tribun EU, 2014, přel. Ludmila Nováková a Ivan Dorovský, ilustrovala Dagmar Dorovská, 201s. ISBN 978-80-263-0556-9). Překladatelsky se na ní podíleli zesnulá Ludmila Nováková (1932-2008) a Ivan Dorovský, který knihu doplnil doslovem a translatologickým komentářem. Většina překladů vznikala již před drahnou dobou a byla postupně otiskována vesměs v denním tisku, který býval kdysi, v tom dávném kulturním rozkvětu 60. let, otevřen i krásné literatuře. Editor charakterizoval pozoruhodné prózy Živka Činga ve studii Velká voda jako symbol, kde zmapoval poválečný vývoj mladé makedonské literatury, která se v té době začala začleňovat do evropského proudu moderní literatury. Základním námětem převážné části povídek Živka Činga je dramatické období poválečného hladu, nutící lidi k dlouhým pochodům zasněženou krajinou pro zkaženou kukuřici (Hlad), přivádějící ženy k zoufalé vzpouře proti nové „.lidové“ vrchnosti, jež místo pomoci ženy obviní z neřesti a zavře do vězení (Bratři člověka). V hladovějící krajině hladoví i vlci, vrhající se na jedinou záchranu putujících lidí – osly, kterým lidé přicházejí na pomoc příliš pozdě (Ejhle, bratři člověka). Kolektivizace měla všude stejný průběh. Do jejího čela se podobně jako kdysi u nás postavili lidé, kteří tak chtěli zakrýt svoje někdejší lidské selhání a nejkrutěji se mstili na těch, kteří si to dobře pamatovali (Fromova dcera). Do života lidí zasahují revoluční události i jinak. Otec, marně čekající na návrat syna-partyzána, nakonec podlehne přítomnosti jeho mladé nevěsty, s níž se mu narodí dítě. Nevydrží však tíhu výčitek a sám se odstřelí spolu s náloží v blízkém lomu. Co povídka, to tíživé svědectví o době, kdy se prověřovaly charaktery lidí vržených do víru událostí. Dramatické osudy provázely ostatně i české překlady těchto próz. Zvláště se to týká té nejrozsáhlejší a současně nejvýznamnější z nich – mistrně sevřeného románu Velká voda, v němž Živko Čingo učinil vypravěčem talentovaného chlapce, zoufale hledajícího svou identitu v odcizeném prostředí dětského domova. Sem přiváželi bezprizorné děti, jež revoluce připravila o domov. Symbolem svobody je tu „velká voda“ – Ochridské jezero – sahající až téměř ke zdi dětského domova, za níž byla cesta zapovězená. Ztracený překlad Ludmily Novákové byl po smrti překladatelky šťastně nalezen a zásluhou Ivana Dorovského připraven k tisku. Próza je pozoruhodná jak stylem narace, tak až nelidským vztahem vychovatelů k dětem, v nichž nesmyslný dril vytlačil sebemenší náznak citu. Systém výchovy se odráží i na užívané terminologii. Pro děti jsou všichni z vedení jen soudruhy a soudružkami. Jedinou lidskou tvář nacházejí ve starém Lentenoském, který jim dovážel ráno na dvoukoláku taženém koníkem čerstvý chléb. To byl pro ně strýček, který jim dovedl vyprávět zajímavé příběhy. Vypravěče, kterým je autorovým alter-ego, spojuje neobvyklé přátelství se všemi opovrhovaným chlapcem, jenž nakonec svou zarputilou vytrvalostí zlomí i tak tvrdého vychovatele, jakým byl vedoucí tábora. To tehdy, když přizná, že si chtěl z ukradeného polena vyřezat maminku. To, co dětem v odcizeném domově nejvíce chybělo, byla mateřská láska a ztracený domov. Snaha potlačit v dětech všechno individuální ve jméno jakési obecné povinnosti vůči kolektivu, neustálá hrozba špatného posudku – to vše vedlo jen k pokřivování charakteru, k udavačství, k vzájemné nenávisti. Živko Čingo zachytil smutný život poválečné Makedonie s neobyčejnou silou. Píše, jako by dělal dlátem vrypy do nepoddajného dřeva, jež je pak schopno zachytit sebemenší odlesk dopadajícího světla. Danuše Kšicová