Časopis SLOVANSKÝ JIH

Slovanský jih číslo 04   • 2009 • ROČNÍK 9 • Brno • SRPEN
 

Jihoslovanská dramata česky

Kvarteto južnoslovanských drám

             Už sme si zvykli, že súčinnosť Spoločnosti priateľov južných Slovanov a nakladateľstva Albert prináša každoročne viaceré cenné publikácie. V roku 2008 sa ako 25. zväzok edície Knihovnička poézie a prózy južných Slovanov dostala čitateľom do rúk kniha štyroch prekladov južnoslovanských drám nazvaná prozaicky Čtyři jihoslovanská dramata. Na jej realizácii participovali Ivan Dorovský a  nastupujúca generácia macedonistiek  Oldřiška Čtvrtníčková a Ivana Dorovská. Publikácia je vybavená úvodom napísaným v tandeme I. Dorovský, I. Dorovská. Je v ňom v hrubých kontúrach načrtnutý vývoj v oblasti dramatického umenia v krajinách bývalej Juhoslávie s akcentom na tvorbu najzaujímavejších autorov posledných dvoch desaťročí, pričom autori úvodnej state formulovali svoj cieľ nasledovne „přispět k obnovení a prohloubení staletých tradic vzájemných kulturních styků mezi námi a jižními Slovany, neboť se domníváme, že podobné divadelní hry česká divadla potřebují..." (str. 16). Samotné jadro knihy pozostáva zo štyroch prekladov autorov strednej a mladej generácie. Dramatickú tvorbu Bosny a Hercegoviny zastupuje Almir Imširević (1971), súčasnú chorvátsku drámu Nina Nuićová-Mitrovićová (1978),  macedónsku autor strednej generácie  Goran Stefanovski (1952) a srbskú Milena Markovićová (1974). Všetko sú to autori rešpektovaní nielen vo svojich krajinách, ale ich hry sa uvádzajú aj na zahraničných scénach. Aspoň v stručnosti predstavíme texty tohoto výberu.

             Dráma Almira Imširevića Kdyby tohle bylo divadlo v preklade Oldřišky Čtvrtníčkovej siaha tematicky do čias juhoslovanského danse macabre, presnejšie do obdobia blokády Sarajeva. Imširević spracúva túto ťažkú tému, ktorej existenciálne obsahy by mohli  zvádzať k obohratosti s dostatkom invencie. Cez inšpiráciu postmodernou poetikou a jej dokonalým zvládnutím sa mu podarilo vytvoriť kompaktný celok s jasným autorským zámerom, optikou mladého muža vypočúvaného ako svedka streľby na ľudí v električke zamerať absurdnosť bežného dňa v obliehanom Sarajeve. Text je plný priamych aj nepriamych intertextuálnych odkazov, ironických narážok, bizarných dialógov a detailných opisov. Funkčne pôsobí postava moderátora v úvode a závere odkazujúca na televízne show, aj samotné vypočúvanie svedka okolo ktorého je text vystavaný. Nielenže to má jasné zdroje v realite haagskych udalostí, ale Imširevićovi to zároveň poslúžilo na plastické uvedenie  logicky previazaných výstupov ostatných postáv. 

           Druhým textom výberu je text síce mladej, ale už etablovanej  autorky Niny Nuićovej (Mitrovićovej) Sousedství vzhůru nohama v preklade Ivana Dorovského. Nuićová  v najrozsiahlejšom texte výberu zamerala svoju pozornosť na udalosti všedných dní, na bežné starosti a príbehy viacerých postáv, ktoré majú spoločné to, že žijú v jednom dome. Spoločný je pre nich taktiež fakt, že každý životný  príbeh odohrávajúci sa za dverami ich bytov, končí rovnako tragicky, a to skokom alebo vyhodením z okna. Jednotlivé epizódy, ktoré vedú k nešťastnému rezultátu, síce vďaka brilantnej irónii a odstupu autorky dokážu vyvolať úsmev, ale v ich základných rámcoch ide o mrazivo smutné a vo svojich záveroch tragické udalosti. Originálne  a sviežo pôsobí v tejto dráme vzájomná komunikácia vypadnuvších a vyhodených z okien, ktorá už pri čítaní vzbudzuje ambivalentné pocity smiechu aj smútku.  V rovine autorského zámeru je zrejmý symbolický rozmer individuálneho pádu i obecného zániku a viacero premyslených odkazov a alúzií na morálny nie moralizujúci rozmer biblických príbehov.

             Skúsený a plodný dramatik Goran Stefanovski so svojou drámou Kdokoli podtitul (Antimoralita), preklad Ivana Dorovská, reprezentuje macedónsku dramatiku. Stefanovski je na rozdiel od ostatných autorov vo výbere  prítomný v českej kultúre prekladom drámy Divoké maso z roku 1981. Základnou osou hry je dovolenka šiestich mladých Angličanov v Španielsku. Postavy reprezentujú rôzne typy ľudí, pričom ich spája priateľstvo. O ich spokojnosť sa má starať Anastázia v hre označená ako cudzinka, ktorá výzorom aj správaním sa budí dojem femme fatale. V porovnaní s dovolenkujúcimi Angličanmi a  ich svetom plným módy, kultu tela, drog, sexu, jedla, mobilných telefónov, počítačov a iných záujmov a rekvizít pôsobí Anastázia výstredne a zvláštne. Jej život sa však v konfrontácii s nimi a ich správaním výrazne naruší a čitateľ nie je svedkom ani ich kozmetickej zmeny ale jej zásadného obratu. Stefanovski touto hrou umne a umelecky presvedčivo otvára hneď niekoľko otázok s ktorými sa dnes, kdekoľvek žijeme, musíme konfrontovať a ktorých spoločným menovateľom je ľudská integrita a identita.

              Výber uzatvára hra Mileny Markovićovej Klece (aneb Kam jdu, odkud přicházím a co bude k večeři), mimochodem bývalej študentky známeho dramatika a pedagóga Nebojšu Romčevića. Text preložila Oldřiška Čtvrtníčková a azda práve táto hra najviac tenduje k fenoménu známemu ako nový brutalizmus. V hre absentujú dlhšie monológy a celá je postavená výhradne na dialogickej forme, v ktorej sa odráža atmosféra a obsahy vlastné podsvetiu. Preto nemôže prekvapiť vulgárny a hovorový jazyk, agresivita a s ňou spojené demonštrovanie sily, prázdne a nič neriešiace rozhovory a  teda celkom prirodzená vyprázdnenosť postáv. Na záver je to nepochybne najmrazivejšie čítanie, ale v kontexte všetkých hier to len dokazuje, že autori ktorých hry sa dostali do tohto výberu, sa nevyhýbajú témam, ktoré sú v súčasnosti aktuálne a treba ich spracovať.

                Výber južnoslovanských drám Čtyři jihoslovanská dramata nie je možné neprivítať. Po dlhšom čase sa totiž v českom preklade objavujú texty dramatikov, ktorí vzhľadom na svoj vek môžu kvalitatívne rásť a do našich zemepisných šírok priniesť hry reflektujúce na ich nedávnu minulosť a prítomnosť. Dráma ma však špecifické postavenie a plne sa realizuje až na divadelných scénach, preto treba veriť, že sa tak stane a divadlá po nich siahnu. Prehliadnuť tento knižný počin zo strany divadelných dramaturgov, by bolo veľkou chybou.

                                                                                                                 Igor Mikušiak

SLOVINSKÉ DRAMA DNES

 

Po  výboru čtyř jihoslovanských dramatických textů ( bosenský, charvátský, makedonský a srbský), který vydala Společnost přátel jižních Slovanů v roce 2008, (překladatelsky se ze tři čtvrtin podílely mladé absolventky brněnské slavistiky a balkanistiky Ivana Dorovská, která je též spoluautorkou úvodního přehledu, a Oldřiška Čtvrtníčková)  nyní máme po ruce výbor pěti divadelních her současných slovinských dramatiků (SLOVINSKÉ DRAMA DNES. Větrné mlýny, Brno 2009, nesprávně záměrně uvedeno 2006!). Dramata  přeložili  slovenisté nejmladší překladatelské generace, odchovanci brněnské univerzity Libor Doležán, Petr Mainuš, Renata Mainušová a Zdeněk Rejda a slovenista Kamil Valšík z Prahy.

Podobný počin, doslova útok na dramaturgy českých divadel, je třeba jen uvítat. A to mj. proto, že se za posledních pětadvacet let  z dramatické tvorby jižních Slovanů objevilo na českých scénách pouze několik her. To přirozeně zdaleka nemůže podat ucelenější obraz o tematické šíři,  žánrové pestrosti, uměleckých hodnotách, dramatických tvarech, divadelním výrazu a tvůrčích postupech  autorů současné  bosenskohercegovské, černohorské, charvátské, makedonské, slovinské  a srbské dramatiky. 

Výbor současných slovinských dramat zahajuje jedno z posledních postmoderních dramat   letošního sedmdesátníka Dušana Jovanoviće (nar.1939) Exhibicionista (2001), které bylo původně zamýšleno jako filmový scénář.  D. Jovanović  patří dnes ve Slovinsku (a do rozpadu jugoslávské federace také v bývalé Jugoslávii)  k nejvýraznějším dramatikům a zároveň k nejoriginálnějším režisérům (nejen  vlastních her), jehož díla (podobně jako dramata  např. Andreje Hienga aj.) reprezentovala nové myšlenkové a tvarové tendence.  Své schopnosti vyzkoušel D. Jovanović také v dalších  oblastech dramatického umění. Počátkem šedesátých let začínal jednoaktovkami i tzv. postmoderní dramatikou fragmentů, poté se inspiroval  světovým absurdním divadlem a napsal texty, jimiž vyjadřoval svůj protest proti ideologické manipulaci se společností i s jednotlivcem. V dramatických textech ze šedesátých až osmdesátých let  zobrazil lidské osamění,  sžíravou kritikou a ironií tepal nedostatky jugoslávského samosprávného systému,  odhalil do té doby nedotknutelná témata spjatá s 2. světovou válkou a s následujícími lety aj. V devadesátých letech reagoval na tragickou občanskou válku na území bývalé Jugoslávie. V dramatických textech z posledního desetiletí rehabilitoval intimitu a dramatické postavy zasadil do středu současné prázdnoty, která je však nabitá  četnými vnějšími událostmi.

Děj dramatu Exhibicionista je umístěn do newyorského státního vězení a všechny postavy nesou angloamerická jména. Drama je založeno na dialozích mezi hlavní postavou, jíž je obchodní makléř Fred Miller, který exhibuje své pohlavní orgány, sociální pracovnicí, dvěma psychiatry a dozorcem. Jovanovićovo psychodrama nastoluje otázku postavení člověka ve společnosti, v níž  je vše přísně vymezeno, stanoveno, co se sluší  a co nesluší, kdo je psychicky i tělesně zdráv a kdo nikoli,  odhaluje  citová mrzačení  a citovou prázdnotu a nejrůznější druhy exhibicionismu a osobnostních deviací. Myšlenkově hra dospěje nakonec k tomu, že  exhibicionista je  lepší, citově čistší a ušlechtilejší, než ti psychiatři a sociální pracovníci, kteří jej zavírají a pokoušejí se jej vychovávat a  převychovávat. Drama nese četné znaky postmoderního textu: obhroublost výrazu, neúplnou charakteristiku postav,  částečnou fragmentárnost, humor, ale také autorovu lásku k „poníženým" a přehlíženým.

Evald Flisar (nar. 1945) patří k bilingvním slovinským autorům. Žije ve dvou socio-kulturních prostředích a píše slovinsky i anglicky. Do slovinského divadla a dramatu  sice vstoupil již v roce 1973 dramatizací svého románu Víření prachu,  definitivně se však v něm usadil  koncem osmdesátých a  počátkem devadesátých let  minulého století. Děj  jeho postmoderního dramatu  A co Leonardo (1992) se podobně jako v Jančarově dramatu Velký brilantní valčík nebo ve Formanově Letu nad kukaččím hnízdem odehrává v neurologickém  ústavu.

Pro recenzovaný výbor si překladatel K. Valšík vybral Flisarovu nejnovější  hru Nora Nora. Autorovi samozřejmě vůbec nešlo o to, napsat svou vlastní parafrázi slavného mistrovského díla Henrika Ibsena ( P.Pogorevcová).  H. Ibsen posloužil Flisarovi pouze  jako východisko k tomu, aby si ověřil, jak dalece existuje otázka sporu mezi mužským a ženským pohledem na svět. E. Flisar netají, že  si zvolil právě jméno Ibsenovy  hrdinky a dalších postav. A to snad proto, že Nora jako první požadovala rovnoprávnost mezi pohlavím a upozornila, že vztah není jen zamilovanost, nýbrž také bojiště, - jak poznamenal sám autor.

 Děj se rozvíjí v deseti obrazech v paralelním příběhu dvou dvojic našich současníků a odehrává  se v měšťansky zařízeném obývacím pokoji,  v němž žijí dva páry současně tak, že nevědí jeden o druhém.  Drama je vystavěno na perfektních dialozích, v nichž se „obnažují" charaktery postav, které vystupují ve dvou  podobách, nejčastěji jako alter ego. Je v nich touha po skutečné lásce, hypochondrie i prázdnota. Na základě  Slovníku  nových slov se rozvíjí jazyková hra, hra s  jazykem. Podle slovinských teatrologů  Flisarovo drama  poukazuje na to, že současný svět je  posedlý  hmotnými statky a hravými novotami, které neřeší kliširované, falešné, tragické existenční situace.

Autorka krátkých próz i rozhlasových her a moderních dramatických textů a také herečka Draga Potočnjaková (1958), která  patří k střední generaci slovinských dramatiků, aktivně  působila v letech  bosenského  válečného konfliktu mezi uprchlíky. Založila dokonce  divadelní skupinu Nenapravitelní optimisté neboli Divadlo uprchlíků, v níž působila jako autorka, spoluautorka  i jako herečka.  Uměleckými prostředky protestovala proti hrůzám války, za což se jí dostalo mnoha  domácích a mezinárodních uznání.

Náměty pro své dramatické texty čerpala z bosensko-kosovského  prostředí.  Kromě toho Potočnjaková pojednává ve svých hrách mj. o rodinných vztazích alkoholiků, o sebevraždách a jejich odrazu v rodině, o Romech a o rozpadu rodiny aj.  Hra Hluk, který dělají zvířata, je nesnesitelný v recenzovaném výboru pojednává o šestnáctiletém mentálně retardovaném autistu Arminovi, který neumí mluvit  a jemuž bezohlední vojáci před očima  zastřelili rodiče a další příbuzné. Zůstala naživu pouze babička Azra, která se domnívá, že svému vnukovi rozumí. V nesmyslné válce padlo devatenáct jejích příbuzných. Chtěla by vnuka naučit mluvit. Aspoň natolik, aby si našel ženu, to je jedno jakou, jen aby byla hodná, aby s ní  měl děti...Autorka obnažila veškerou krutost, nelidskost, zvířeckost a bezcitnost člověka ve válce.

Druhá rovina dramatického děje se odvíjí v Arminově duševním světě, v němž mj. rozmlouvá se svými mrtvými rodiči. A když pak zemře  babička, mladý autista je vystaven absurdní  krutosti světa a končí na psychiatrické klinice.

Téměř ve stejné době jako D. Potočnjaková vstoupil do světa slovinské a světové dramatiky její vrstevník Matjaž Zupančič (1959), který se postupně dostal na jednu z nejvyšších příček úspěšnosti. Než se však dostal k postmoderní a  umělecky dokonalejší struktuře dramatického tvaru, prošel značně složitou  cestu a čerpal z různých domácích (D. Smole) i zahraničních zdrojů (H. Pinter).

Existují okolnosti, za kterých se může každý člověk stát násilníkem, říká  dvacetiletý student Miky, jedna ze čtyř  postav Zupančičova dramatu Vladimír  v recenzovaném výboru. Tato myšlenka by mohla sloužit jako motto nejen ke hře Vladimír, nýbrž téměř k celé Zupančičově dramatické tvorbě. Násilí páchané na jednotlivci i národním společenství je totiž  jedním z ústředních témat Zupančičových dramatických textů. Tři mladí lidé, z nichž jedna studentka,  z finančních důvodů přijmou do podnájmu  postaršího  bývalého hlídače Vladimíra, který se jim vetřel do přízně, postupně pronikl do jejich soukromí i do milostných vztahů,  manipuloval  s nimi tak, že se nakonec stal pánem jejich bytu a zcela si je podřídil. Zprvu dobrosrdečný  a zdánlivě  neškodný muž  se promění v dotěrně ochotného a stále více otcovského tyrana, jenž perfidně zneužívá  poměry v domě a strategicky si přisvojuje stále více obytného prostoru. V závěru však mladá dvojice odhalí, kdo ve skutečnosti Vladimír je,  zbaví se jeho  pout a zabijí ho. Psychické  násilí se mění ve fyzické zúčtování a  celá situace se stává  zcela bezvýchodná a  absurdní. Flisarova hra vybízí k zamyšlení přímo tím, že její hlavní hrdina má skrznaskrz  dobré úmysly, jež jsou ale samozřejmě v úplném rozporu s výsledky jeho činů ( P. Pogorevcová). 

Podle slovinské kritiky M. Zupančič rozvíjí tradici  absurdního dramatu.  Svět  je v jeho  textech rozdělen na pozorovatele, pronásledovatele, stíhače a nejrůznější protivníky a na jejich oběti.

Posledním autorem zastoupeným ve výboru je čtyřicetiletý režisér a dramatik Iztok Lovrič (1967). Představil se postmoderním textem Limonáda (1998). Již ve svých  předcházejících komediích se Lovrič   soustředil na některé všeobecně známé jevy v minulosti Slovinska i Jugoslávie (  např.  ve  hře Aféra Narvaný kufr, 1994),  na vzájemné vztahy národů a národností bezprostředně před rozpadem federace (Balkan Santa Claus, 1992).  Často parodoval slovinskou politickou scénu a neprofesionální politiky. V experimentálním divadle Glej uvedl ve vlastní režii svou  politickou komedii s prvky detektivky Columbus, Schwarz a Capone (1992) a komedie Neurotický tanečník (1993), Elvis De Luxe (1995) a Safari (1999).

Dramatický text Limonáda (jak do slovinštiny překládají žánr soap opera), v němž se pátrá po zmizelém obrazu Mony Lisy, je zdařilou parodií na jamesbondovky (postava detektiva  se jmenuje Janez Blond). Vystupují v něm policisté, policistky, zločinci i padouši, inspektor i hlídač v muzeu, dokonce také ruský mafián. Samotná Mona Lisa a poté též referent pro zvláštní záležitosti a jiné problémy  označují jako prvotního viníka Leoparda da Vinci. Celá akce s vyvezením ukradeného obrazu Mony Lisy do Ameriky nakonec ztroskotá,  protože se na letišti zjistí, že jeden ze  zločinců ztratil pas. Janez Blond všechny tři padouchy zatkne a zabaví milión dolarů. Děj,  který je rozvržen do patnácti obrazů,  je značně roztříštěn, neboť se odehrává na  mnoha místech. Je přitom prokládán a doprovázen hudbou a songy. V závěru se  vysoké míchá s nízkým, domácí se světovým a kriminální s limonádovým. Text výrazně charakterizuje hovorový jazyk plný nejhrubších vulgarismů. Kdybych parafrázoval slova kritika Jindřicha Černého, která napsal o jiné postmoderní hře, poznamenal bych totéž, že v té postmoderní bramboračce jsem hledal nějaké vnitřní vazby, ale bohužel jsem nic neobjevil.

Výbor pěti slovinských dramatických textů  vítám jako (aspoň doufám) znamení obratu v poznávání tohoto literárnímu žánru, kterému nebyla u nás v posledním dvacetiletí věnována žádná pozornost  ani ze strany překladatelů, ani dramaturgů českých divadelních scén.

Užitečná je úvodní přehledná stať Petry Pogorevcové, v níž  po stručném slovníkovém představení každého zastoupeného autora podává podrobnější analýzu a hodnocení jeho hry ve výboru. Kromě toho (snad trochu navíc) najde čtenář na vnitřních stranách přebalu nejzákladnější a nejobecnější biografické informace o autorech zastoupených ve výboru.

Každá z pěti přeložených her slovinských autorů je vizitkou toho, jak jejich překladatel ovládá jazyk originálu a jazyk, do něhož je text převeden. Svědčí o překladatelově odborné průpravě, překladatelské zkušenosti, důslednosti a odpovědnosti.

S čím se mladí a začínající (nejednou však i zkušení mistři) překladatelé ze slovanských jazyků do češtiny (slovenštiny) a naopak z češtiny (slovenštiny) do slovanských jazyků nejčastěji potýkají, je homonymie, slovesné a předložkové vazby a  neosobní  vyjadřování, které je v jihoslovanských jazycích často v druhé osobě jednotného čísla, např. Jediný způsob jak překonáš jeho vztek, je, že ho ovládneš = ...jak člověk překoná jeho vztek, je, že ho ovládne. Nebo: Nemáš právo být šťastný, jestli nejsi normální je věta, která je vyslovena ve smyslu Člověk nemá právo být šťastný, pokud není normální.

Překladatelé  byli  často pod tlakem slovinského  originálu o to více, že jde o jazyky geneticky blízké.  Závislost na originálu vyplývá nejčastěji z obav, aby přesně, adekvátně, věrně převedli jinojazyčný text do  svého mateřského jazyka. Tak  ovšem dochází ke kvalitativním chybám jak v rovině lexikální a morfologické, tak také v rovině frazeologické. Např. Máte dívku? Žertuji, vím, že nemáte dívku. Po pravdě řečeno to nevím, ale předvídám, správně by mělo být předpokládám. Nebo: Píše se v něm,  že člověk je díl celku, který nazýváme vesmír. Díl, který je ohraničen časem a prostorem. Každý víme, že člověk je (sou)částí celku. Proto je to Část, která je vymezena časem a prostorem. Mohl bych uvést četné další příklady, které dokládají přílišnou závislost  na originálu: Teď se utiším, spr. Teď(Nyní) už zmlknu, nebo Už mlčím.  Příliš závislá na originálu je např. věta Fred se vzrušeně, trpíc, nejistě, doufaje, úpěnlivě zadívá do jejích očí.  Přitom tu větu vyslovuje sám Fred, ačkoli by správně  měla být jako vysvětlivka celá v závorce.

 Téměř poloslovinsky nám znějí např. věty: Se vidí, že ten člověk není normální, nebo  (Eva) možná ve svém nesobeckém rozdávání se vidí smysl života. Závislost na originálu prozrazují četná další významově blízká nebo totožná slova, např. hodnotit a oceňovat, předtím a dříve, skrývat se a schovávat se (Že se něco schovává v pozadí = ... skrývá v pozadí),  péci a pálit, smát se a usmívat se, hovořit a mluvit aj. Tehdy se výtah zastaví =Vtom se výtah zastaví. Překladatelé vědí, že nelze  vždy zaměnit ticho za tišinu. Říkáme česky skrze slzy (např. smích skrze slzy), nikoli přes slzy.

Instrumentál se ve slovinštině vyjadřuje  předložkou s(z), kdežto v češtině předložkou i bez předložky. Věta Já ani celou větou neumím vyjádřit, co bych chtěla! by měla být bezpředložková.

Obecně platí, že vystupuje-li v textu postava cizince, pak mluví ve svém jazyce správně. Vystupuje-li v cizojazyčném textu např. Čech, měl by mluvit správně (nemusí to být spisovně) česky. Proto považuji za  značně vážný nedostatek, že překladatelka  jazyk ruského mafiána v Lovričově hře  karikuje tak, jako by jím mluvil nikoli rodilý Rus, nýbrž člověk, který  se tento jazyk nikdy neučil a ruštinu pochytal tak z desáté ruky.

Je důležité, aby si překladatel zvolil určitou stylovou rovinu, do níž text převádí. To v tomto případě autoři překladu  až na výjimky neudělali. Jakýkoli  stylový pelmel ovšem  snižuje hodnotu překladu a prozrazuje překladatelovu bezradnost a nedostatečnou zkušenost.

Uvedené letmé poznámky k recenzovaným českým  překladům slovinských dramat vůbec nemají v úmyslu snížit jejich kvalitu či znehodnotit poctivé snahy překladatelů. Naopak, chtěl jsem své bývalé studenty  pouze upozornit na některá úskalí překladatelského řemesla. Opakuji však znovu, že mám nesmírnou radost, že se věnují překladatelské činnosti a že se z nich postupně stávají věrní přátelé a oddaní propagátoři slovinské literatury a kultury u nás.

23.března 2009                                                   Ivan Dorovský