Časopis SLOVANSKÝ JIH

Slovanský jih číslo 02   • 2010 • ROČNÍK 10 • Brno • DUBEN
 

MEZI SKADARSKÝM JEZEREM A JADRANEM

   

Vilém Heger

Letos mě napadlo připomenout si krásy jednoho z míst, kam se rád vracím. Podmanila si mne jižní část Černé Hory, oblast mezi Skadarským jezerem a Jadranem. Místo, kde se často přímo od pobřeží zvedají příkré hory až do výše téměř 1600 m. Jsou to vrchy  Krajiny na straně Skadarského jezera, planiny Krmnice, pod níž prochází železniční a silniční tunel  zkracující cestu don Virpazaru, masiv Sutormana a úchvatného pohoří Rumija.

Skadarské jezero je pozoruhodné mnohými zvláštnostmi. Svou délkou 50 km a maximální šířkou 14 km je největším balkánským jezerem. Je mělké a plocha jeho hladiny se v létě zmenšuje až o jednu třetinu. S tím souvisejí i rozsáhlé močály pokryté souvislou vrstvou  bažinné flóry, v jejíž zeleni svítí bílé a žluté lekníny. Jezero poskytuje domov téměř třem stům druhů vodních ptáků a desítkám druhů ryb, včetně mořských. Nachází se na něm padesát malých ostrůvků a na těch poněkud větších byly postaveny kláštery vesměs udržované dodnes.

Z výletní lodi je přitažlivý pohled  na kamenné domky rybářů na břehu i na vesnice v úbočích kopců s pozadím zelené vegetace  nebo bílých skal. Nad pobřežím se v nespočetných zatáčkách neúnavně klikatí silnice mířící k albánské hranici, ale propojující jen níže položená sídla. Přesto lze zahlédnout  automobily, které opouštějí asfaltovou silnici a míří kamenitými a nerovnými cestami kamsi vzhůru.

Na pobřeží Jaderského moře je ihned patrný rozdíl v uspořádání sídel. Hustá zástavba v okolí měst expanduje do šířky a tam, kde je to možné také do výšky. Naštěstí ji s každou vyšší vrstevnicí ubývá, až mezi zdánlivě pustými vrcholy mizí. Sem už automobily nejezdí, není tu slyšet ani jejich hluk. Není tu slyšet ani jiný hluk. Občas slyšitelné zvuky jsou  zvuky příjemné. Je to šum vyvěrajících pramenů jímaných do jednoduchých kamenných studánek, nebo vody deroucí mezi balvany či klouzající po skále a padající do jezírka vklíněného mezi skaliska. Takový obraz na plátně by byl označen jako kýč. Zde je to však nádherná skutečnost. Svět dosažitelný stezkami zarostlými trním. Stezkami stoupajícími v nekonečných  kličkách po srázu hory nebo mizejícími mezi kamením. Svět, který zůstal neporušen, třebaže se v jeho nižších patrech tvořily dějiny.

Se zdejší krajinou téměř splývají prastará kamenná stavení, dnes polozbořená a opuštěná, ale vzácně i se svými dožívajícími obyvateli. A stane-li se,že dům je dosud obydlený, neprojdete kolem, aniž by si vás majitele nevšimli. Zde jsou turisté  velkou vzácností a budí zvědavost. Po pozdravu a posouzení od hlavy k patě jste nezbytně pozván na kávu. Odmítnou nelze, i když jede jen i posezení před domem. Když jste si získal dostatečnou důvěru, pošle pán domu ženu po stavení pro pálenku. Věřím, že je domácí, ale žaludek už mi vyčítá i tu silnou kávu, tak ze zdvořilosti jen ochutnám.Oba hostitelé jsou staří lidé. Žijí tu osamoceně a dolů z hor už asi sami nedojdou. Přemýšlím, jak se uživí a jak si opatřují potřebné věci.

Vodu si   přivádějí gumovými hadicemi samospádem od pramenu v horách. Té je tu všude dostatek. Ale stačí základní potravu zajistit koza, pár slepic a několik králíků? Za domem na suché loučce postává smutný kůň a kolem pobíhá hubený pes. Po tyčích propojených drátem a  sloužících jako plot se pne živořící vinná réva a v pozadí se dá podle kamenných zídek tušit malé políčko. Uprostřed dvora stojí starý morušovník a za plotem ještě pár dalších zubožených stromů.

Osmělil jsem se a zeptal se, zda mají děti. Upracovanou paní  můj zájem potěšil, odběhla do domu a přinesla jakousi knihu se stopami častého  používání. Je to album. Již na prvních stránkách zaujmou dvě krasavice oblečené do bohatých a zdobných krojů a ověšené množstvím náhrdelníků, náramků a prstenů. Zjevně to není levná bižuterie. Žena hrdě prohlásila, že to jsou její dcery. A na všech fotografiích jen ty dcery, jejich manželé, příbuzní manželů a vnoučata. Často jsou fotografováni u svých automobilů. Žijí totiž ve městech. Jedna dcera v Ulcinji, druhá v Podgorici. Zajímalo mě, zda je děti navštěvují. S trochou váhání odpověděla, že ano - každým rokem. I vnoučata se tu zastavují. Je to namáhavá cesta a oni už odvykli chodit po horách.

Před odchodem jsem sáhl do batohu pro nějaké dárky. Ochotně přijali balíček kávy, sáček bonbonů a sušenky a obřadně poděkovali. Stařík se zajímal o mou mapu a divil se, že na ní nic nepoznával. Zčásti proto, že ji držel obráceně. Chtěl by nějaké cigarety, ale já jsem nekuřák. Zkoušel si i moji bundu a naznačil, že by ji potřeboval. Bohužel ovšem také já. S lítostí jsem musel odmítnout. Rozloučil jsem se naplněn smutkem.

Změnila se kulisa: Domy přitisknuté ke skále se terasovitě kupí nad sebe, jak byly přistavovány dalšími generacemi nebo obnovovány po zemětřeseních. Stezka původně vedoucí kolem byla postupně obestavěna ve směru proti kopci a do údolí a uprostřed zůstal větší prostor, který sloužil jako dvůr i jako kuchyň. Když jsem tu kdysi procházel poprvé, zahlédl jsem na kamenné lavici obrovskou mísu vydlabanou z jednoho kusu kamene. Ještě víc mě udivila kamenná poklice i s kulovitým úchytem. Vrásčitá stařenka měla přede dveřmi pod železným roštem umístěným na dvou kamenech rozdělaný oheň. Na dotaz, zda mohu projít, jen souhlasně mávla rukou. Věděla, že jinudy se projít nedá. Při příští návštěvě už jsem babičku nezahlédl, a pak zmizela také  ta mísa.

Letos jsem se tam zase vrátil. V zadumání jsem se rozhlížel kolem sebe. Chodník byl zčásti zarostlý, zčásti zavalený vypadanými kusy zdí.Tmavé otvory dřívějších okének shlížely  s výšky dvou pater do úzké uličky a já jsem si představoval, že to jsou oči těch, kteří tu prožily svoje životy a nyní si hlídají vetřelce. Zde jsem opět  silně pocítil genia loci.

Na jedné stěně jsem si všiml hlubokého výklenku plného pavučin a prachu. Pomalu jsem tam zasunul ruku s napětím, jako bych sahal pro poklad. A také jsem ho tam našel - bizarní kámen, který se  nemohl odrolit z hladké stěny. Někdo si ho tam  kdysi ukryl. Snad dítě, protože kámen nevypadal jako nástroj, mohl to být talisman nebo hračka. Kdo to byl a kdy to bylo? Kamínek jsem si ponechal jako upomínku na setkání s minulostí a se záhadou.

Pak přišlo ještě jedno překvapení, když mě z mých úvah vrátil k realitě známý, ale nečekaný zvuk. Bylo to zamečení kozy a přicházelo celkem z blízka. Za hromadou kamení se zdála být nějaká ulička. Rozpadlými schody jsem stoupal výš a poněkud stranou té podivné aglomerace jsem zahlédl zvědavou tvář staré ženy. Seděla na malé plošince vedle domu, který čněl vyzývavě z příkrého svahu, na něčem, co kdysi bylo židlí, a hladila krásnou hnědou kozu s moudrým pohledem a klidem shodným s odevzdaností její majitelky. Dřevěné části obydlí už podlehly času a kameny jakoby při sobě držely  jen z věrnosti  této ženě. Okolí potvrzovalo její slova o slabém zemětřesení před měsícem. Holé slepice v kurníku však připravilo o peří zřejmé něco jiného než zemětřesení. Paní se se svou  kozou samoty nebojí. Syn pracuje v Sutomoru, což není tak daleko, a přináší jednou týdně nákup. Sdělila mi, že ona a koza, tyto dvě živé bytosti, jsou definitivně  poslední obyvatelé tohoto mrtvého sela.

Za poslední kostkou  této kamenné stavebnice pokračovala nejkratší cesta do soutěsky. Jenže tudy už dávno nikdo nešel, o čemž jsem se přesvědčil hned po několika metrech a zvolil jsem druhou možnost. Svahem dolů jsem došel ke starému mostu, který odděloval olivovníkové sady od divočiny mezi vysokými stěnami kaňonu.  Výš se dalo postupovat jen pelézáním a pak šplháním po balvanech, které se na sebe vrstvily stále kolměji a byly prorůstány keři a stromy, což stále více ztěžovalo postup.

Vím, že úsilí se vyplatí. Nad gigantickými skalními vraty, jejichž levá strana je v tak značném převisu, že mám pocit, jakoby na mne měla spadnout celá hora, se začne otevírat pohled na úchvatné členité pobřeží. Já chci dnes ještě výš. Znám tam místo, o němž jsem přesvědčen, že je žádný cizinec neobjevil, a také  jsem tam nikdy jediného turistu nepotkal. Narazil jsem před třiceti lety, ve snaze dosáhnout sedla pod Sutormanem, na prostorný vyhlazený balvan, který jakoby byl určen k posezení. Připomínal pohovku i s opěradlem. Nazval jsem ho svým trůnem. Teď vidím, že i on zestárl. Šedivý už byl dříve, nyní se  i naklonil a je zarostlý - stromy. Stromy, které povyrostly tak, že znemožňují výhled. Tak si na trůnu aspoň odpočinu a pak se pokusím najít jinou vyhlídku. Stoupal jsem  výš a rozhlížel se. Stále mě něco upoutávalo. Malá, sytě zelená loučka obklopená rozeklanými skalisky, borovice vyrůstající vodorovně ze skalní stěny, trsy rostliny obalené fialovými květy a uchycené na plochém kameni, dravci kroužící nad propastí.

Zastavilo mne kamenné lavinové pole. Při každém pokusu na ně vstoupit  jsem dal do pohybu minilavinu a pod nějakou větší jsem se octnout nechtěl. Stěna byla příliš kolmá na to, abych riskoval. Ke trůnu se možná ještě někdy vypravím, ale vím, že tudy se na Sutorman nedostanu. Už také však vím, že cesta na vrchol vychází z vnitrozemí  a nabídne mi nové krásné  zážitky. Dalo by se vyprávět ještě o lecčems.