Časopis SLOVANSKÝ JIH

Slovanský jih číslo 03   • 2010 • ROČNÍK X. • Brno • ČERVEN
 

K PĚTASEDMDESÁTINÁM IVANA DOROVSKÉHO

Nad dosavadním dílem Ivana Dorovského (nar. 18. 5. 1935), vědeckým, uměleckým, pedagogickým, publicistickým a kulturně organizačním, si u příležitosti životního jubilea uvědomujeme nejenom jeho význam a dosah pro naši vědu a kulturu; zároveň s potěšením zjišťujeme, že je to dílo úctyhodné, ale také dosud otevřené, plné dalších možných poznatků a tvůrčích výbojů. Dorovský pohnul naší slavistickou a balkanistikou o kus dál a svým obsažným dílem překladatelským se jako „přivtělovatel" (řečeno s Otokarem Fischerem) zařadil mezi zasloužilé „posly dorozumění".

Shodou generačních i jiných okolností byl jsem při tom, když vstupoval do našeho vědeckého a kulturního života. Bylo to na sklonu padesátých let, ještě za studií na filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity v Brně, jako posluchač ruštiny a bulharštiny. Vstupoval velmi nenápadně, drobnými příspěvky otiskovanými nejprve v časopisech zahraničních (Agonistis). Zabýval se v nich převážně rusko-makedonskými literárními vztahy, ať už podílem Lermontovovým nebo Někrasovovým v makedonském literárním vývoji. Od studia ruštiny, bulharštiny a srbochorvatštiny rozšiřoval postupně zájem o problematiku mezislovanských literárních vztahů, zejména východoslovansko-jihoslovanských. Už jako asistent a později odborný asistent započal i svou činnost publicistickou a zaujal zejména jako autor popularizačně zaměřených jazykových okénech. Tím více dnes vynikne, kam až od těchto nenápadných začátků během půlstoletí dospěl.

O duchovních zdrojích díla Ivana Dorovského, univerzitního profesora, doktora věd, profesora  h.c.,  akademika Makedonské akademie věd a umění ve Skopji, pojednali před časem zasvěceně očití svědkové Dorovského cesty za poznáním. Připomněli, jak tento žák Kabrdův a Wollmanův dozrával k vývojové literární komparatistice, jak se ji snažil pozvednout na novou metodologickou a noetickou úroveň, jak Dorovským rozvíjené komparatistické studium meziliterárních společenství (byzantsko-slovanského, byzantsko-balkánského, balkánsko-slovanského, kulturního společenství byzantsko-mediteránního či posléze obecně evropského) neztrácelo ze zřetele i vyšší poslání: urovnávat cestu k harmonii kulturně společenské a obecně humanitní. O jednotlivých etapách této cesty za poznáním podávají svědectví Dorovského vědecké monografie: České země a Balkán (1973), Balkán a Mediterán (1997), Slovanské meziliterární shody a rozdíly (2004), Slovanské literatury a dnešek (2008). A spolu s nimi i publikace v jiném než českém jazyce: Rajko Žinzifov: Vozdejstvije russkoj i ukrainskoj literatury na jago tvorčestvo (1988), Studii za balkanskiot literaturen proces vo 19 i 20 vek (1992).

Literární a jazyková lexikografická činnost doprovází I. Dorovského po celá desetiletí jeho badatelského úsilí. Byl iniciátorem, vedoucím redaktorem a autorem většiny hesel ve Slovníku slovanských literatur (1984), ve Slovníku bulharských spisovatelů (1978), ve Slovníku balkánských spisovatelů (2001) a ve Slovníku autorů literatury pro děti a mládež 1.Zahraniční spisovatelé (2007), a spoluautorem Slovníku řeckých spisovatelů (1975, 2006). Spolu s Emilií Crvenkovskou zpracoval Leksikon na stranski makedonisti. 19-20 vek (Skopje 2008).

Jako první reagoval na  aktuální  požadavky nově založených diplomových (magisterských) oborů kroatistiky a makedonistiky na  pražské a brněnské filozofické fakultě  po roce 1990 a na krizový stav, který nastal v lexikografické produkci.  Spolu se svým lublaňským kolegou Dragim Stefanijou a se svou manželkou Dagmar sestavil v dějinách českého i makedonského slovníkářství vůbec první Česko-makedonský a makedonsko-český slovník, který se dočkal celkem tří vydání (1994, 1995, 2002). Potřeba česko-makedonského a makedonsko-českého slovníku se pociťovala již v prvních letech po roce 1945 - napsal I. Dorovský. Četné mimoliterární a monokulturní faktory však nedovolovaly podobnou pomůcku vydat.

Ivan Dorovský cítil nutnost zaplnit „bílé místo"  také  na poli česko-charvátské lexikografie. Spolu s daruvarskou novinářkou Věrou Bartošovou a se svou ženou, která napsala stručný přehled mluvnice spisovné češtiny, sestavil  malý Česko-charvátský slovník (1996). Jak sám v předmluvě napsal, rozvoj všestranných styků po roce 1990 nemůže být v dalších letech a desetiletích úspěšný bez výchovy nových odborníků, zejména pak bez přípravy nových překladatelů, tlumočníků, znalců jazyka, dějin, písemnictví a kultury.

Ač zastíněna ohlasem a věhlasem vědeckého díla, dožaduje se zhodnocení i Dorovského tvořivost umělecká: jeho vlastní básnická tvorba, známá širší veřejnosti zatím jen poskrovnu, zejména pak Dorovského opus překladatelský; je imponující jak svým rozsahem, tak uměleckými kvalitami. Většina pojednání o vědeckých osobnostech, soustřeďujících se k postižení badatelského přínosu, ponechává jen málo místa pro další tvořivé oblasti. V pokusu o jubilejní portrét se však „druhé já" Ivana Dorovského hlásí o slovo přímo neodbytně. Také o něm platí, co sám kdysi napsal: „Možná víte, možná nevíte, že moje bibliografie je moje curriculum vitae": více než dvě desítky knížek básnických překladů. Většina z nich vycházela v době, která byla pramálo nakloněna kulturním aktivitám tohoto druhu. Sám překladatel si ostatně svého času posteskl nad povážlivě přerušenou kulturní komunikaci jihovýchodoevropských zemí s kulturou „ostatního světa". Uvědomoval si, že informační mezera, která vznikla v této oblasti v posledních letech, se bude velmi obtížně zaplňovat a doplňovat v letech a desetiletích příštích. A s nepolevující energií, která je mu vlastní, se rozhodl dnešnímu jednosměrnému pronikání kulturních a uměleckých hodnot (i „hodnot") čelit. „Slavista s duší básníka" se zároveň projevil jako nepolevující, vytrvalý, všemu a všem navzdory věrný „posel dorozumění", vedený zatvrzelým úmyslem: „budeme pokračovat".

Výsledek neústupného odhodlání mluví sám za sebe: Plných padesát svazků edice Knihovnička poezie, prózy a dramatu jižních Slovanů, vydávané Společností přátel jižních Slovanů v České republice. Všechny vzešly z Dorovského iniciativy, na většině z nich měl lví podíl překladatelský a skoro pokaždé byl autorem zasvěcujících předmluv, doslovů a jiných příspěvků. V popředí čtenářského zájmu byly antologie z moderní poezie slovinské (Orfeus v dešti, 1995), srbské (Nekonečný modravý kruh, 1996) makedonské (Modré nebe nad Ochridem, 1995), výbory z básnického díla Edvarda Kocbeka (Slovinská píseň, 2004) a Srečka Kosovela (Moje píseň, 2004), Desanky Maksimovićové (Žádám o milost, 1998) a Vesny Parunové (Černá oliva, 1998), Blažeho Koneského (Bystří se zrak oblohy, 1996) a Ganeho Todorovského (Makedonský monolog, 2009), Dory Gabeové (Můj svět je široširý, 1997) a Anđelka Vuletiće (Křížovka ke čtení osudu, 2001). Mezi dalšími svazky edice to byly zejména dva výbory z aforismů slovinského divadelníka Žarka Petana (Všechno je v nejlepším nepořádku, 1998; Ideální léčba: Dva denně, 1999), které přesáhly okruh přátel jižních Slovanů v České republice, zaujaly širší kulturní veřejnost a časem se z nich stala lidová úsloví, obíhající mezi lidmi bez znalosti jejich původce. Vzpomínáte si? Demokracie byla lepší z dálky ...Moc je prostředek, jak se udržet u moci ... Časy se mění a s nimi i ceny .. Máme vše, co nepotřebujeme.

V hledání překladových mostů mezi jihoslovanskými literaturami a českým prostředím projevil Ivan Dorovský vzácný smysl pro kontinuitu, neboť na jedné straně navázal na překladatele starších generací (zejména na odkaz O. F. Bablera), na straně druhé uvedl do umění překladu celý zástup svých studentů... Vskutku není mnoho vysokoškolských učitelů, kteří by takto dokázali strhnout studenty k tvůrčí práci a zároveň k vyjadřování vlastních etických postojů! - napsal historik a slovenista Jaroslav Pánek.

Do makedonštiny pak Ivan Dorovský přeložil a v makedonské literární periodice uveřejnil  mj. verše Petra Bezruče, Oldřicha Mikuláška, Pavla Šruta,  Miroslava Floriana,  Vlasty Dvořáčkové, E. B. Lukáče,  Miroslava Válka, Mikuláše Kováče, Zdeňka Kriebela, Josefa Kainara,  a několika dalších českých a slovenských  autorů do makedonštiny. Byli to nejčastěji verše účastníků mezinárodního festivalu poezie v městečku Struga na březích Ochridského jezera, který se od roku 1961 pravidelně koná koncem srpna pod názvem Stružské večery poezie.

To, co Dorovský stačil přeložit do své pětasedmdesátky, je samo o sobě kulturní čin velkého významu a dosahu. Ve spojení s neméně významným dílem badatelským představuje trvalý vklad do celé naší novodobé kultury.

                                                                                              Viktor Kudělka