Časopis SLOVANSKÝ JIH

Slovanský jih číslo 04   • 2010 • ROČNÍK X • Brno • SRPEN
 

SEN V NEKONEČNU NEBO NEKONEČNO VE SNU

Mnozí čeští  literární kritici, překladatelé z jihoslovanských literatur ( s výjimkou nastupující mladé překladatelské generace ze slovinštiny je lze bohužel spočítat na prstech jedné ruky!) i milovníci básnické tvorby jižních Slovanů se shodují v tom, že se v době téměř půlstoleté existence jugoslávské federace se z jednotlivých jihoslovanských národních literatur překládalo mnohem více než po zániku Jugoslávie. Více než dvě desetiletí jsme byli dokonce v překladech z literatur národů a národností na prvním  místě ve světě.

Toto konstatování bychom neměli chápat pouze jako nostalgii, nýbrž jako upozornění, že vzniklou mezeru v překladech bychom neměli nadále zvětšovat. Vlivem mnoho mimoliterárních faktorů byla  v posledních patnácti letech  nejvíce postižena srbská a černohorská literatura. Před dvaceti lety se srbská literatura souborně prezentovala ve sborníku hagiografických textů, historických studií, esejů, básní a próz s kosovskými náměty  Co se stalo na Kosovu rovném (1990).

Nepříznivou situaci v pronikání srbské básnické tvorby k nám po roce 1995 do jisté míry zmírnila zatím nejobsáhlejší antologie srbské moderní poezie 20. století Nekonečný modravý kruh ( Brno, 1996), kterou vydala Společnost přátel jižních Slovanů. Obsahuje  229 básní od 76 autorů,  dále výbor z tvorby nejlyričtější srbské básnířky Desanky Maksimovićové Žádám o milost (1998), verše Srba Ignjatoviće  Slova na jazyku (2007), tři sbírky básní Djoka Stojičiće Srb-zmije (1998), Požáry, deště (2001) a Bezmocnost řešitele záhad (2005). K nim nyní přibyl již čtvrtý  výbor  NEKONEČNO. VERŠE ZE SNŮ (Periskop, Hluboš  2009, 90 stran) v překladu Svetislava Kostiće a Karla Sýse a s ilustracemi Josefa Velčovského. Připočítáme-li k uvedeným výborům také cestopis Cesty po Zambii (1998), pak můžeme říci, že Dj. Stojičić patří u nás k nejpřekládanějším současným srbským básnickým tvůrcům.

Pět dosti samostatných souborů je přirozeně stylově  a  lexikálně volně propojeno. Při četbě téměř všech veršů je třeba mít neustále na mysli to, že vznikly v Česku v průběhu šestiletého autorova diplomatického (velvyslanec) působení, a také  podtitul výboru, že to jsou verše ze snů. Prolíná se  v nich totiž básníkovo přesvědčení, vyjádřené ve stručném informativním úvodu, že sen  je velká dílna našeho ducha.  Jistě dáme tvůrci za pravdu, že ve snu má každý z nás svůj vlastní svět. Autor nám  sám prozrazuje, že již půl století se mu ve snu v noci nebo  i v mikrospánku ve dne na koncertech, schůzích, v autobusu, v tramvaji, za jízdy v autě, jež řídil někdo jiný, vybavují v mysli  obsahově i myšlenkově různé verše, v nichž se nejednou odrážejí básníkovy vysněné světy i jeho  bloudění a zklamání,  snění a stesk po rodném kraji (Jedině on mne přežije), který se mu neustále  i v Praze ozývá a o nějž se básník neustále chvěje a který bolestně vnímá vlastním nitrem a z rozumu hořekuje. Zejména když   V dálce rozeznává hejno letadel, která bezdůvodně krutě  rozryjí můj rodný kraj.  Je zneklidněn tím, co se děje kolem jeho země i v ní, táže se, kdo je zodpovědný za nastalou situaci a jaká jsou z ní východiska. V básni, v níž prosí Boha snů, aby vyslyšel jeho slova, říká: Co bych byl v tomhle divném světě/Bez snění o rodné končině.

Autor nás přesvědčuje, že jedině ve snu lze dospět/ K prapříčině, počátku počátků. Touží po odlesku léčivého, dobrého slova, vrací se ke kořenům, k prvním mateřským pohlazením a oslovením,  bezprostředně oslovuje maminku, kterou by chtěl vidět v ráji, kde je její místo.  Dokonce i vesmír se podobá matce a mateřství.

V druhém cyklu, nazvaném Semeno,  se v jednotlivých básních  odrážejí autorovy myšlenky, jeho filozofické úvahy o bytí a nebytí, o snu i skutečnosti a o realitě ve snu.  Hledá pevný bod své existence i vysvětlení  všech neznámých jevů, které se týkají člověka, prastarého neznámého, a smyslu našeho života. Ví, že život je jedinečný a neopakovatelný. A nechce jen tak/udělat kšá na všudypřítomný svět.

Ve Stojičićově poezii nejednou zaznívá také sociální a aktuálně politická nota. Domorodec, kterého potká, dovede rozmlouvat s povětřím, naslouchat mraveništi a vnímat větry. Tvůrce se ptá, jak bolí cizí bolest a zda vládci tohoto světa chaosu vědí, co jsou to zákony harmonie.  Uvažuje o pronikání  pseudokultury a uměleckého braku k nám, o těch falešných lidech, kteří vychvalují bezduché nekulturní projevy, v nichž se páchá násilí, obává se  publicistických prospěchářů, vědeckých vrtichvostů, konformistů, politických  turistů a chameleónů, samozvaných arbitrů, kteří  vyšli z předcházející skutečnosti  a pyšní se tím, že odmítají všechno, co tu vytvořily předcházející generace jejich dědů a otců. Přitom Kdybys otevřel jejich srdce/viděl bys, kam až se doplazil led.

Mnohé  Stojičićovy básně jsou  motivicky, tvarově i lexikálně ovlivněné bohatou srbskou lidovou slovesnou tvorbou. Autor již  první sbírkou  Krocení zla (1973) prokázal, že je to myšlenkově zralý tvůrce neotřelých a hřejivých veršů, plných humanity a lásky. Již básnická sbírka  Hrůzy ráje (1979) měla v podtitulu Verše vzniklé ve snu. Více než tři desítky let tedy Djoko Stojičić vnímá skutečnost ve snu a sen se mu stal výchozím bodem k odhalení skrytého významu slov, k vyjádření  základních filozofických otázek. V mnoha básních z jednotlivých cyklů  a v celém cyklu Obzor  autor usiluje o  hutný, dramatický, jednoznačný, eliptický, gnómický až aforistický verš a o výraznou pointu.

Převážná část básní ve výboru Nekonečno jsou převzaty ze sbírky Polárka. Básně vzniklé ve snu (1999), které se zrodily z převážné části v Praze nebo za jízdy do hlavního města,  několik pak v  Karlových Varech, dvě v Luhačovicích a jedna ve Velkých Losinách.  Jsou přeloženy kultivovaně a je v nich nejedna neotřelá, originální a působivá metafora. Skvrnou na kráse jsou  pouze některé nedbalosti v interpunkci a několik překladatelských  nepřesností a nesprávností: srbský název pro naši republiku je Češka, což musíme překládat nikoli jako Čechy (ty jsou přece pouze částí našeho státu), nýbrž jako Česko nebo jako Česká republika. Jinak bychom mohli říci, že překladatelé nám nesprávně tvrdí, že Luhačovice nebo Velké Losiny jsou skutečně v Čechách. A také je třeba básníkovo křestní jméno ohýbat. Je-li Barroso, Barrosa,  Christo, Christa, pak je také Djoko, Djoka atd. Názvy literárních cen, které Djoko Stojičić získal, nelze uvádět  česky v nominativu. Získal-li Cenu T. G. Masaryka, pak získal také Cenu Srboljuba Mitiće a Cenu Radeho Draince (nikoli Cenu Srboljub Mitić či Rade Drainac).

Nový český výbor z rozsáhlé básnické tvorby Djoka Stojičiće, překladatele veršů Jiřího Wolkera a Karla Sýse do srbštiny, nám přibližuje některé nové dimenze jeho poezie a obohacuje český překladový fond o další dílo z moderní srbské literatury.

                                                                                                           Ivan Dorovský